Doba čtení:3 m, 49 s
Server iUHLI.cz přináší analýzu Petra Hlinomaze, která se zabývá otázkou možných dovozů hnědého uhlí do České republiky. Ukazuje, že zatím není patrný ani prostor, ani motivace, které by měly vést k výraznému zvýšení potřeby dovozu hnědého uhlí do Česka. Lze předpokládat, že bilance zůstane více méně zachována. V příštím týdnu nabídneme druhou část, která se bude týkat uhlí černého.
Jestliže se čas od času hovoří o dovozu uhlí do České republiky a o jeho potřebě minulé, nebo budoucí, pak zákonitě vyvstane otázka, jak tomu bylo s importem uhlí dříve a jak je tomu nyní. Téma, zda a nakolik se v budoucích létech bez dovozů obejdeme, nebo neobejdeme, může být prozatím ponecháno stranou, je třeba se nejprve podívat na celkovou dosavadní bilanci uhlí.
Statistiky ukazují, že v případě hnědého uhlí zatím nebylo nejmenších důvodů k dovozu, který by si zasloužil větší pozornosti. A potřeba není prakticky ani dnes. Chceme-li dostat odpověď, jak tomu bude v budoucích létech a desetiletích, bude nutno obrátit pozornost k dostupným odhadům vývoje české energetiky, například zpracovaných českou vládou. V případě černého uhlí existovala a existuje motivace k dovozům i vývozům, a to hlavně z důvodu vyladění kvality uhlí pro další použití v průmyslu.
Hnědé uhlí
Pohled na celkovou bilanci spotřeby a produkce hnědého uhlí, jak ji zachycuje dlouholetá statistika, nepřekvapí závěrem, že Česká republika byla v minulosti vždy soběstačná. Hnědé uhlí určené de facto výhradně k energetickým účelům sloužilo v prvé řadě k výrobě elektřiny a na druhém místě k výrobě tepla. V minulosti jsme byli dokonce nezanedbatelným vývozcem.
To platí v zásadě až do dnešních dnů, což lze vyčíst z dat loňského roku, byť ještě neúplných, s chybějícími prosincovými čísly.
Export hnědého uhlí za 11 měsíců loňského roku představuje necelých 2,5 procenta v poměru k celkové produkci. Import hnědého uhlí představuje v témže období zhruba 3,6 procenta ve srovnání s celkovou produkcí. Je to určitý posun proti podcházejícím létům, kdy dovoz nedosahoval ani jednoho procenta objemu celkové roční těžby. I přes tento nárůst se ale v žádném případě nedá vůbec hovořit o nějakém podstatném významu dovozů. Pokud vidíme objemy dovozu v řádu jednotek milionů tun v situaci, kdy se produkce počítá na desítky milionů tun, pak jde zatím jen o určitá množstevní vyrovnání (tam, kde například z různých důvodů došlo ke změnám dodavatelsko-odběratelských vazeb) nebo cenové arbitráže a obchod včetně možnosti dalšího exportu.
Data v grafu, kde je zachycen pohyb hnědého uhlí „přes hranice“ s vybranými zeměmi ve finančním (korunovém) vyjádření, demonstrují několik skutečností:
- pokud dovážíme do Česka hnědé uhlí, pak z 90 procent z Německa a jen malým dílem z Polska,
- proti těmto dovozům stojí téměř dvojnásobné vývozy hnědého uhlí složené z exportu do Polska a na Slovensko a drobně také do Německa,
- de facto žádná „výměna“ hnědého uhlí není se sousedním Rakouskem a nedovážíme (ani nevyvážíme) žádné hnědé uhlí z Ruska, či Ukrajiny, nebo dokonce ze Spojených států. To jsou země, které obvykle figurují v širších úvahách o dovozech a závislosti Evropy na energetických surovinách.
Tento rozklad dovozu a vývozu uhlí může být sice zkreslen cenovými a měnovými faktory, protože, jak bylo řečeno, jde o finanční vyjádření (v korunách) a ne objemové (v tunách). Jistě však není důvodem k tomu, abychom mohli v tento okamžik tvrdit, že dovoz hnědého uhlí do Česka existuje hlavně kvůli jeho nedostatku na tuzemském trhu. Projevzuje se zde více mezinárodní obchod s uhlím. Drobné odchylky roční spotřeby a produkce se pak také odrážejí ve vývoji tuzemských uhelných zásob.
Tento závěr potvrzuje ještě třetí pohled do statistik. Z grafu je patrné, že v zemích sousedících s Českou republikou je bilance hnědého uhlí vyrovnaná. Jinými slovy, nepozorujeme zde žádnou nerovnováhu, která by nahrávala jednostrannému převozu hnědého uhlé z jedné země do druhé, tedy např. i ke zvyšování dovozu do Česka. Aby mohlo (z různých důvodů) dojít k podstatnému zvýšení dovozu hnědého uhlí do České republiky, musely by se změnit poměry i v příslušné sousední zemi.
Z výše uvedených dat tedy zatím není patrný ani prostor, ani motivace, které by měly vést k výraznému zvýšení potřeby dovozu hnědého uhlí ze zahraničí do Česka. Zatím lze předpokládat, že bilance zůstane více méně zachována. Dovoz hnědého uhlí v principu přichází v úvahu, ale je třeba hledat odpověď na otázku proč a odkud, pokud vytěžené tuny uhlí v okolních zemích zatím mají své místo.
Pro další nebo jiné argumenty je třeba sáhnout jinam. A to po výhledech a očekáváních (v prvé řadě spotřeby) pro budoucí desetiletí, jak jsou obsaženy například v různých verzích Státní energetické koncepce. To je však již za rámcem tohoto článku a může být předmětem některého z příštích příspěvků.