Buddhismus bez pravdy nikoho nespasí

Když dáváte „otevřené“ rozhovory a nechcete v nich říkat pravdu, nemá to smysl. Tak by se dal shrnout rozhovor nejznámější osoby privatizace těžební společnosti Mostecká uhelná, který poskytl týdeníku Euro. Víme toho díky tomu o privatizaci MUS, pseudoamerickém Appianu, nebo o pozadí švýcarských soudů?

Čtenářům serveru iUHLI.cz jistě není potřeba představovat nositele jména Antonín Koláček. Z jeho rozhovoru se šéfredaktorem Eura Vadimem Fojtíkem vyplynuly nejjasněji dvě věci: bývalý těžař je smířený s nástupem do švýcarského vězení a úplnou pravdu o svých kauzách stejně neřekne. Ač se pravdy stále dovolává, věří, že vyjde najevo a pravdu sliboval říkat i ve zmíněném rozhovoru.

těte také:
Bývalí uhlobaroni nechtějí před český soud
Podivná role švýcarské banky v kauze MUS

Miliardový majetek má obstavený ve Švýcarech i v Česku, ale stále věří tomu, že další miliardy dostane od svých bývalých společníků. Ti se k placení ovšem nijak nemají, jen mu údajně vzkazují, že až bude na mizině, postarají se mu o bydlení a o jídlo. Ale Koláček přesto opakuje, že chce vše vyřešit smírně. Zjevně i proto na některé otázky stále nedává žádné odpovědi. Ale hlavně už nechce s nikým o nic bojovat, protože chce být v klidu a míru.

Až člověka při čtení rozhovoru napadne, zda náhodou celé povídání, prodchnuté vírou v to, že se pravda nakonec ukáže (a nejspíš také zvítězí), není jen něčím jako „předžalobní upomínkou“ pro bývalé společníky. Něco jako „vidíte, noviny to pořád zajímá, co kdybych jim to náhodou řekl opravdu po pravdě a celé“?

Může to být ještě jinak. Z rozhovoru totiž vystupují dva Koláčkové. Jeden, který se zanícením mluví o buddhismu, harmonii, aktivitách jeho společnosti Maitrea, o tom jak postavili školku, jak chystají projekt na rozvoj osobnosti Sluneční lázně, nebo jak postavili školu nejen bojových umění Avaloka. To je člověk, kterého ve chvíli, kdy má kde bydlet už další peníze nezajímají, pokud je zrovna nepotřebuje sehnat na nějaký bohulibý projekt. A vedle něj je druhý Koláček, který oklikami vypráví o MUS a Appianu a svojí roli v nich. A přitom si dává velký pozor, aby vlastně neřekl nic konkrétního, nic zásadně nového. Ten první Koláček přitom je ten, kterým Antonín Koláček chce být, kdežto ten druhý je jen nechtěné alter ego. Prostě takový kostlivec ve skříni, o kterém už je lepší nemluvit.

Tím spíš, že kvůli němu bude muset nastoupit do švýcarského vězení. S čím je smířen a jen čeká, kdy jej Švýcaři vyzvou. Ovšem těžko jej může taková perspektiva lákat. Tím spíš, že kvůli tomu nebude u projektů své Maitrey, na které se tak těší… A rozhovor je jedním z pokusů, jak se vnitřně s tím starým Koláčkem definitivně rozejít a pohřbít ho někde hluboko.

Poslední možnost, která se při čtení rozhovoru nabízí, je ze všech uvedených nejsmutnější. Antonín Koláček prostě uvěřil, že všechno co kdy v podnikání udělal, bylo úplně v pořádku. Takže když říká, že mluví celou pravdu, tak opravdu věří tomu, že říká celou pravdu.

Mohlo by vás zajímat:
Služební auto Koloděje
„BIG MUSKIE“ – největší chodící bagr
V garáži tento stroj neopravíte