Česko stojí na energetické křižovatce

Kolik bude stát nový blok Jaderné elektrárny Dukovany, nikdo neví. Foto: wikipedia.org

Drtivá většina českých politiků bere potřebu nových jaderných zdrojů jako samozřejmou a už dávno rozhodnutou věc. Stále více ale sílí hlasy, které říkají, že se jedná o přílišný risk, celý projekt je zbytečný a nikdy se nezaplatí.

„Když vidím premiéra i vládu, jakou má tendenci jít do jádra, museli by nás vynést nohama dopředu, abychom od toho couvli,“ prohlásil nedávno v médiích bývalý ministr průmyslu a obchodu Tomáš Hüner. Jednou s novými bloky státní energetická koncepce počítá, tak není jiné cesty. Premiér Andrej Babiš se dokonce nechal opakovaně slyšet, že reaktory měly už dávno stát a že vybudování těchto extrémně komplikovaných zařízení je „triviální“, napsaly Hospodářské noviny.

Na druhé straně se ale čím dál více ozývají hlasy, které tvrdí, že výstavba jaderných bloků je velmi rizikový projekt, který se nikdy nezaplatí. A že by proto Česká republika měla zvažovat i jiné alternativy, jak si zajistit svou energetickou budoucnost, například dát větší důraz na obnovitelné zdroje a plyn.

Kdo a kolik zaplatí?

Klíčovým problémem jsou peníze. ČEZ už v roce 2014 zastavil tendr na výstavbu dvou reaktorů v Temelíně. A prohlásil, že kvůli ekonomickým rizikům jaderné elektrárny bez státních garancí na vlastní riziko nepostaví. Jeho akcie se obchodují na burze a vedení firmy by se vystavilo žalobám minoritních akcionářů, kteří by se cítili poškozeni. Mnozí politici se s tím nicméně nechtějí smířit a tvrdí, že ČEZ by ani projekt za několik stovek miliard nepoložil.

Čtěte také:
Šnobr: Investice do jádra je bláznovství
Dostavba Dukovan rozděluje veřejnost

Šéf ČEZ Daniel Beneš tak připravil šalamounské řešení: rozdělit ČEZ. Jednu z částí by ze 100 procent ovládl stát a té by pak mohl výstavbu nařídit. Jak to nakonec bude, se musí rozhodnout co nejdříve. Současný premiér to ale považuje za nesmysl. A stále opakuje, že stát nic nezaplatí ani nepodpoří. „ČEZ má velice dobrou finanční bilanci a nemá problém to ufinancovat,“ řekl nedávno v Českém rozhlase Babiš.

Problém je, že výstavba jaderných bloků může ohrozit i tak velkou firmu, jako je ČEZ. Největší optimisté dnes počítají s cenou za jeden reaktor okolo 150 miliard korun. Pro české jádro zatím žádné oficiální odhady neexistují, v kuloárech se však nejčastěji hovoří o 250 až 300 miliardách korun za reaktor. Pesimisté dokonce připouštějí i 500 miliard. Navíc – příprava a pak samotná výstavba trvají často 15 až 20 let. A po tu dobu investor neuvidí ze svých peněz zpátky ani korunu.

Při odhadech nákladů na nový reaktor narážejí experti na problém, že neexistuje příliš příkladů, podle kterých by se mohli řídit. Jedním může být maďarská elektrárna Paks. Tam se ruský Rosatom zavázal, že dva bloky o výkonu 1200 megawattů postaví za 12,5 miliardy eur, což vychází zhruba na 160 miliard korun za jeden. Tato čísla jsou ale velmi ošidná. Praxe totiž ukázala, že slibované ceny se téměř nikdy nedodrží. Asi nejkřiklavějším příkladem může být třetí blok finského Olkiluota, který buduje francouzská Areva. Stavět se začal v roce 2005 a elektřinu měl dodávat od roku 2009. Práce však stále nejsou hotové a není ani jisté, že výroba začne alespoň v roce 2019, jak se nyní plánuje. Zpoždění odpovídá i prodražení celého projektu, kdy se cena z původních 80 miliard korun vyhoupne minimálně na trojnásobek. Podobně dopadl další projekt Arevy ve francouzském Flamanville, o velkém zdržení i dvojnásobném růstu původních nákladů by mohli vyprávět i ve slovenských Mochovcích.

„Jediným tržním ohodnocením nákladů na nové bloky je britský projekt Hinkley Point C,“ řekl analytik a minoritní akcionář ČEZ Michal Šnobr. Tam chce francouzská EDF opět postavit reaktory Arevy. Dohodla se proto s britskou vládou, která jí garantovala formou tzv. contract for difference výkupní ceny elektřiny na úrovní zhruba 115 eur za megawatthodinu.

„Musíte ale počítat s tím, že se jedná o ceny z roku 2012 a smlouva umožňuje jejich růst o inflační doložku dvě procenta každý rok. V okamžiku počátku výroby se tedy bavíme zhruba o 150 eurech a dalších 35 let se cena bude stejným tempem nebo i rychleji zvyšovat,“ dodal Šnobr.

Čtěte také:
Beneš: Vztahy s Babišem nejsou napjaté
Beneš v podezření ze střetu zájmů

Pokud bychom stejnou výchozí hodnotu posunuli s inflační doložkou na v Česku často používaný rok 2035, vyjde už garantovaná cena na 180 eur. A dál by rostla. Jeden blok o výkonu 1200 megawattů by mohl vyjít až na 1,5 bilionu korun. Tedy desetkrát více, než jsou ceny slibované Rosatomem v Maďarsku. Podle Šnobra tak v Česku hrozí mnohem větší průšvih, než jaký si pamatujeme z dob solárního boomu.

Pokud by elektrárnu stavěl sám ČEZ, vystavil by se obrovskému riziku a měl by velmi drahé financování. To je případ Británie. Naopak pokud poskytne záruky či financování stát, je to finančně obrovský rozdíl,“ uvedl energetický expert ze společnosti ENA Jiří Gavor.

Podle něj proti sobě navíc stojí optimismus či přání politiků a skepse a hra na jistotu soukromých firem. „Těch 150 miliard za reaktor může sice vypadat krásně, ale abychom té ceny dosáhli, museli bychom být nejlepší na světě. V Británii jsou zase komerční firmy extrémně opatrné, a tudíž i pesimistické. A z toho vychází jejich nacenění požadované podpory,“ dodal Gavor.

Máme i jiné cesty?

V Česku hrála historicky prim vždy výroba energie z uhlí. To je ale v době boje s klimatickými změnami považováno za palivo minulosti. ČEZ sice nedávno do obnovy starých a výstavby nových zdrojů investoval na 100 miliard korun, jedná se ale pravděpodobně o poslední takto masivní akci u nás a možná i v Evropě. Současné zdroje budou postupně dosluhovat a souběžně se zpřísňováním emisních norem bude uhlí ubývat. Podle aktuální energetické koncepce to bude z více než 40 procent v roce 2015 na něco přes 15 v roce 2040. Otázkou je, čím uhlí nahradit.

Nejčastěji zmiňovanou alternativou je cesta, kterou si vybralo Německo. Tedy sázka na masivní růst obnovitelných zdrojů doplněných o plyn. To je velmi flexibilní zdroj, který může mimo jiné vykrývat výpadky větrných či slunečních elektráren, jež jsou z velké míry závislé na počasí. Oproti jádru má i jednu další velkou výhodu: investičně se jedná o násobně levnější projekt. Za elektrárnu v Počeradech o výkonu 838 megawattů ČEZ zaplatil zhruba 16 miliard korun. Toto řešení má ale i svá úskalí. Zatímco jádro si vyžádá investici stovek miliard korun a staví se až 20 let, samotná výroba už tak nákladná není. U plynu je to naopak. Nový zdroj je možné postavit za tři roky, výroba je ale poměrně drahá. I proto již zmiňované Počerady několik let téměř stály a ani nyní nejedou na plný provoz. Prostě se to při levné elektřině nevyplatí.

Druhým aspektem u plynu je závislost na dovozu z Ruska. Samozřejmě je možné jistou část paliva dodat i odjinud, ale plně by šly dodávky ze země, která už způsobila dvě plynové krize, nahradit jen těžko. Na palivu z Ruska je ale do velké míry závislá i jaderná energetika. Všech šest bloků, které dnes ČEZ v Česku provozuje, používá tamní palivo.

Problémům se nevyhne ani druhá část navrhovaného mixu, tedy obnovitelné zdroje. V Česku nemají ani zdaleka takový potenciál jako v Německu. Není tu Severní moře, kam lze sázet větrné farmy jednu vedle druhé, ani svítivost slunce jako ve Španělsku. Navíc – vnímání fotovoltaických elektráren velmi poškodil solární boom z let 2009 a 2010. A proti větrníkům zase často protestují obyvatelé blízkých vesnic. I proto se v České republice několik let nepostavila ani jedna větrná elektrárna, první po dlouhé době přibyla loni na podzim.

Česko tak stojí na energetické křižovatce a váhá. Díky stávajícím jaderným blokům, uhelným elektrárnám a zásobám kvalitního uhlí máme ještě chvíli na rozmyšlenou.

Mohlo by vás zajímat: 
VIDEO: Znáte toto unikátní hornické muzeum?
Nové Komatsu: Pohroma pro řidiče dumperů 
VIDEO: Čínský titán na 16 kolech