Důl Marie je definitivně historií

Důl Marie v roce 1905. Foto SUAS

Zastavení čerpání důlních vod v chodbách dolu Marie udělalo definitivní tečku za historií hlubinného dobývání hnědého uhlí na Sokolovsku. To změnilo chudou zemědělskou oblast na průmyslové srdce regionu.

Jednu z nejvýznamnějších dějinných kapitol regionu ukončila 30. října 2017 společnost Sokolovská uhelná, když opustila čerpání důlních vod z uhelné sloje prostřednictvím hlubinného dolu Marie v Královském Poříčí. Uzavřely se tím dějiny hlubinného dobývání hnědého uhlí na Sokolovsku. Právě jeho těžba přitom v 17. století stála u počátku proměny chudé podhorské zemědělské oblasti na moderní průmyslový region.

Hermeticky uzavřeno

K dnešnímu dni byl důl zcela hermeticky uzavřen a zabezpečen, včetně potřebných legislativních kroků,” potvrdil Jiří Pöpperl, předseda představenstva společnosti Sokolovská uhelná. Do starých chodeb by se tak neměly dostat nejen nepovolané osoby, ale ani vzduch, který by mohl způsobit případný požár v podzemí. S uzavřením dolu Marie tak definitivně končí nejen hlubinná těžba hnědého uhlí v kraji, ale i profese, které s ní byly spojeny. Zanikají tak povolání jako je horník, důlní elektromontér, důlní zámečník, nebo vedoucí větrání.

Čtěte také:
Sokolovská uhelná provozuje špičkové laboratoře
Seznamte se s gigantem

I když se v dole Marii už od roku 1991 uhlí netěžilo (poslední vůz s uhlím byl vytažen 31. 10. 1991), tyto profese zde až do dnešního dne působily a zajišťovaly chod dolu Marie a údržbu podzemních chodeb. „Důvodem bylo odčerpávání vody z uhelné sloje, která bude zasažena lomovým provozem. Kdyby se tato voda dostala do uhlí, nejen že by to přispělo k jeho degradaci, ale především by případný průval vody mohl ohrozit i pracovníky lomu a těžební techniku,” vysvětluje Pöpperl. A protože čerpadla byla umístěna přímo v chodbách dolu, znamenalo to pro Sokolovskou uhelnou zajišťovat po dobu čerpání i kompletní infrastrukturu a chod dolu Marie.

Dnes se těží už jen lomově

V současné době již čerpání vod z oblasti zajišťují plně automatizovaná čerpadla, která byla osazena s výtlačným potrubím přímo do jámy bývalého dolu Marie I a nebo v nových vrtech na dolu Marie II, vystavěných poblíž silnice mezi Sokolovem a Královským Poříčím. Právě jejich instalace a spuštění čerpání důlních vod z povrchu tak udělaly definitivní tečku za hlubinou.

Podle předsedy představenstva Sokolovské uhelné ale má ukončení hlubinné těžby i své pozitivní stránky. „Samozřejmě člověk cítí určitou nostalgii. Je to konec významné historické etapy, která přinesla celému regionu obrovský rozvoj. Na druhé straně ale s sebou nesla hlubinná těžba i řadu specifických problémů,” poukazuje Pöpperl například na opakované závaly nebo průvaly důlních vod a s tím spojené oběti za životech horníků.

Proti tomu je současná těžba lomovým způsobem nejen efektivnější, ale především bezpečnější pro ty, kteří ji zajišťují,” dodává Pöpperl s tím, že velkou výhodou jsou i mnohem větší možnosti při následné rekultivaci území postiženého těžbou. „Území po hlubinné těžbě zůstávalo nestabilní často mnoho desítek let po jejím ukončení. Dobře je to vidět na příkladech Jáchymovska, nebo okolí Horního Slavkova, kde se dodnes objevují větší či menší propady. Oproti tomu lomy lze rekultivovat na plnohodnotné území, jak je vidět na příkladech ze současnosti,” dodává předseda představenstva Sokolovské uhelné s poukazem na projekty jako je koupaliště Michal, golf Sokolov, nebo lesopark na okraji dolního Rychnova.

Nekonečný boj Marie s vodou

Historie posledního hlubinného dolu regionu se začala psát v roce 1889 a na jejím počátku stála těžařská společnost Britannia v čele se sirem Georgem W. Griffithem, který již v 60. letech se svými společníky začal těžit na jižních svazích sloje Josef uhlí bohaté na živici, které se hodilo pro výrobu parafínu. A v roce 1869 tak založil v Královském Poříčí vůbec první továrnu na parafín v Čechách.

Společnost začala hloubit jámu Marie I v roce 1889. Měla těžit sloj Antonín a po dokončení dosáhla hloubky 99 metrů. Na jaře roku 1898 se pak začala hloubit jáma Marie II, který dosáhla hloubky 185 metrů a měla těžit sloj Josef.  Kvůli geologickým podmínkám ale nebyla zdejší těžba rozhodně nijak jednoduchá.

Těžba se prováděla pilířováním na zával. Protože docházelo k průvalům teplých vod do důlních děl, zakázal báňský úřad těžbu v josefské sloji,” popisuje báňský historik Jaroslav Jiskra. V roce 1901 ji sice úřad znovu povolil, ale už 9. října následoval další průval.

Při ražení chodeb byl narušen silný pramen teplé vody s vydatnosti kolem dvanácti kubíků za minutu, který zatopil důlní díla tak, že hladina vystoupila až pod sloj Antonín,” říká Jiskra s tím, že následně musel být důl osazen silnými turbínovými čerpadly, díky kterým se ho podařilo v roce 1903 odvodnit. Vzápětí ale následovalo několik dalších průvalů a trvalo tři roky, než se je podařilo zazdít a důl opět odčerpat. „O rok později proto komise pro ochranu pramenů těžbu ve slojí Josef zakázala a jáma II. se zahradila na úrovni jámy I. a byla do budoucnosti využívána už jen jako vodočetná.

Od Britannie k Sokolovské uhelné

Společnost Britannia, které důl patřil, tak již pokračovala v těžbě pouze v 24 metrů mocné sloji Antonín. K dopravě vytěženého uhlí na náraziště k těžní jámě sloužila důlní dráha s vozíky, která v roce 1900 dosáhla délky 25 kilometrů, a dále 1,3 kilometru důlních lanovek a 6 kilometrů koňské dráhy. Z Buštěhradskou dráhou pak důl Marie spojovala 1,4 kilometru dlouhá železniční vlečka.

Uhlí, které se těžilo v dole Marie, se z větší části exportovalo do zahraničí a teprve v roce 1908 byla u dolu zřízena malá elektrárna s roční výrobou až 8 milionů kWh. V té době pak důl Marie zaměstnával kolem 343 dělníků a ročně vytěžil kolem 170 tisíc tun uhlí. V roce 1923 pak byly doly vybaveny třemi těžními parními stroji a dvěma elektrickými.

Po druhé světové válce byl důl znárodněn, v roce 1946 začleněn k Falknovským hnědouhelným dolům a přejmenován na důl Marie Majerová, podle své patronky, známé spisovatelky. V provozu vydržel až do roku 1991, kdy těžbu ukončil s předpokladem, že dolové pole bude vytěženo povrchovými lomy Marie, Jiří a Družba. V roce 1994 se důl stal součástí nově vzniklé společnosti Sokolovská uhelná, která i nadále zajišťovala jeho provoz k čerpání vod z dolového pole. Definitivně svou činnost důl Marie ukončil k 30. 10. 2017.

Důl připomínají památky

Minulostí je i areál samotného dolu. Ten se nacházel v místech, kde se dnes rozvíjí lom Poříčí a původní povrchové objekty již byly zbourány. Existenci tohoto posledního hlubinného dolu tak dnes veřejnosti připomene už jen několik zajímavých památek. Jednou z nich je parní těžní stroj, který se nachází v hornickém muzeu v Krásně. Ten byl osazený na těžební jámě dolu Marie I, v současném dolovém území lomu Poříčí, a dnes v jeho místě jsou nasazeny odvodňovací vrty. Parní stroj je k v krásenské expozici vidění vždy od března do konce listopadu.

Tou druhou je statek Bernard v Královském Poříčí, který v minulosti patřil právě těžařské společnosti Britannia. Ten byl v uplynulých letech, i za pomoci společnosti Sokolovská uhelná, obcí Královské Poříčí zrekonstruován, a dnes slouží jako centrum tradičních řemesel. V současnosti patří statek Bernard k vyhledávaným cílům nejen turistů, ale i obyvatel regionu. Většina z nich přitom ani netuší, že právě tento monumentální statek je jednou z posledních připomínek nejvýznamnější etapy v historii sokolovského hnědouhelného revíru. Etapy, která definitivně skončila právě v těchto dnech.

Mohlo by vás zajímat:
Dvousetmetrovému obrovi ušili nový kabát
Tohle monstrum zvládne i dítě
Hnědé uhlí jako přírodní hnojivo



Zatím nebyl vložen žádný komentář, buďte první.

Vstup do diskuze