Emisní hrozba číhá v Asii, ne v Evropě

Sedm zemí Asie, včetně Číny a Indie, sabotuje úsilí nejrozvinutějších zemí světa o zlepšení ovzduší. Environmentalisté však kritizují Donalda Trumpa a evropské uhelné elektrárny. Dává vám to smysl?

Když se podíváte na grafy o loňském vývoji světové spotřeby uhlí, nemůžete přehlédnout skutečnost uvedenou v titulku. Potvrzuje ji i prognóza světové spotřeby této suroviny do roku 2022, kterou si můžete prohlédnout zde. Ač se oba grafy na odkazech mírně liší, role významných světových odběratelů je z nich nad slunce jasnější. Největším odběratelem je Čína, druhá je Indie a třetí místo, golfisté by řekli dělené, patří skupině států „ostatní“. Významným odběratelem uhlí je ještě pětice asijských států, jejichž uhelná spotřeba má podle předpokladů v následujících letech prudce růst a to především kvůli řadě dostavovaných uhelných elektráren. Jde o Pákistán, Indonésii, Vietnam, Malajsii a Filipíny. Mírný růst se předpokládá i států skupiny „ostatní“.

Čtěte také:
Emise prachu z tepláren loni meziročně klesly o pětinu
Kotle nechává kontrolovat jen polovina lidí

Takže ať angažovaná média, nebo aktivisté říkají, co chtějí, je fakt, že USA a EU svoji spotřebu uhlí snižují. Necelá miliarda lidí žijících ve dvou světadílech tak fakticky pracuje na tom, aby byl na světě lepší vzduch. Proti jejich snaze aktivně stojí asi 3,4 miliardy lidí soustředěných v Asii, kteří usilují o to, aby se co nejdřív industrializovali. Tedy aby měli elektřinu, ocel, továrny, prostě to, co my už dávno máme. A protože to chtějí rychle a levně, na nějakou ochranu ovzduší kašlou a pálí uhlí. Protože je to nejjednodušší a také nejlevnější.

Čína sama spálí polovinu světové roční produkce uhlí. Indie nyní spotřebuje zhruba tolik jako Spojené státy. Ovšem v roce 2022 už by měla spálit víc, než EU a USA dohromady. Jak asi může takové „měření sil“ dopadnout? Zejména, když se očekává růst spotřeby uhlí v Rusku a v Africe. Nehezký výhled…

Je tedy bezesporu pěkné, že čínské emisní normy pro nové uhelné elektrárny jsou přísnější, než ty nynější evropské. Ještě lepší by ovšem bylo, kdyby nejlidnatější země světa žádné nové uhelné elektrárny nestavěla. Jestli to tedy myslí s ovzduším vážně. Ale na druhou stranu, šlo by to vůbec? Zvládla by už nyní solární a větrná energie uspokojit čínskou a pákistánskou spotřebu elektřiny? Šlo by to zařídit, aby Indie stavěla plynové elektrárny, stejně jako Indonésie? Má svět obnovitelných zdrojů už dnes takové technologie, které by navíc byly dostupné i pro země, které nejsou bohaté?

Jenže technologie, které by umožnily úplný, nebo alespoň rychlý přechod největších zemí na bezemisní energetiku zatím k dispozici nejsou. Takže dokud Čína a Indie nezmodernizují své staré provozy a dokud to neudělají země v kategorii ostatní, či země Jihovýchodní Asie, bude snižování uhelné spotřeby Evropy a Spojených států jen „kapkou v moři“. Což je sice lepší, „než drátem do oka“, ale kvalitu vzduchu na planetě to prakticky nijak neovlivní.

Máme tedy rezignovat na tažení proti emisím v Evropě? Samozřejmě, že ne! Jen si musíme uvědomit, že aby měly obrovské investice evropských firem, států a tím i všech daně platících Evropanů smysl, musí minimálně to samé, ba více, dělat i ostatní země. A jednoznačně první z nich musí být Čína! Evropa a Spojené státy ostatním můžou pomoci dvojím způsobem. Za prvé budou pokračovat, ve svém ekologickém úsilí úměrně úsilí ostatních zemí. Za druhé začnou své trhy chránit před produkcí ze zemí, které účinně své emise nesnižují. Není nač čekat.

Mohlo by vás zajímat:
TOP 10 nejsevernějších dolů na světě
VIDEO: Sci-fi bagr z Jižní Koreje
Služební auto obra Koloděje