Evropský energetický zmatek

Historie společných energetických politik EU lze nazvat jako dějiny ambiciózních cílů kombinované s příběhy o jejich tiché korekci. A o sčítání škod, které v mezidobí vznikly. Na serveru ParlamentníListy.cz to napsal poslanec Milan Urban (ČSSD).

Řečeno naprosto jednoduše a přímočaře. Kdybychom v Evropské unii opravdu měli splnit všechno, co jsme si v různých dokumentech zadali a více nebo méně také schválili, můžeme se rozloučit skoro se vším, co by snad mohlo vzdáleně připomínat výrobu nebo nedej Bože dokonce průmysl.

„Žijeme v obtížné době. Tím nemyslím krizový stav mezi Evropskou unií a Ruskem a dokonce ani islámský fundamentalismus tlukoucí na brány naší civilizace způsobem, který zjevně neznamená pozvání ke společnému vychutnávání čaje. My si totiž dost problémů umíme nadělat sami a jedním z nich je koncept, který eufemisticky nazýváme evropská energetická politika,“ míní Urban.

Zvláště velké státy si z každé “politiky“ berou to, co je vhodné jen pro jejich energetické soustavy. A ostentativně opomíjejí všechno ostatní. Naopak menším zemím jsou vnucovány cíle, které jsou pro jejich situaci a postavení naprosto nevhodné. Klasické pravidlo 20:20:20 je skvělé pro země s potenciálem mohutných větrných elektráren slibujících alespoň rámcově nějaký stabilizovaný výkon (slovo rámcově je zde velmi podstatné a jde o mírný eufemismus, o skutečném významu slova stabilizovaný by mohli vyprávět propocení dispečeři sítě ve chvílích, kdy větrníky na severu kontinentu začnou nekoordinovaně hnát do sítě obrovské množství energie a celou soustavu dohánějí nad hranu její schopnosti).

Toto pravidlo také není úplně špatné pro státy jihu, které se po mnoho měsíců mohou opravdu spoléhat na slunce (i když také tady dochází ke kolísání, které ohrožuje stabilitu v kontinentálním smyslu slova). „Ale opravdu je to rozumné pro Českou republiku nebo Maďarsko nebo Slovensko? V žádném případě,“ tvrdí poslanec.

Co to je těch 20:20:20 do roku 2020? Jedná se o soubor opatření z roku 2008, která si kladou za cíl do roku 2020 snížit emise skleníkových plynů o 20 procent proti úrovni z roku 1990, zvýšit podíl obnovitelných zdrojů energií v celkové spotřebě v EU na 20 procent a zvýšit energetickou účinnost v Evropě o 20 procent. „Jako idea je to úžasné. Jako ekonomický kámen na krku dosti smrtící. A když si ještě všichni berou z energetické politiky jenom to, co se jim líbí a jinak si dělají, co chtějí, to je pak opravdu problém,“ poznamenal Urban.

Například Německo mnoho lidí velebí za odklon od jádra. Ale vnímají ti stejní lidé, že to bylo nahrazeno vyšší spotřebou uhlí, vyšší produkcí skleníkových plynů, že německá energetická soustava svoje problémy se stabilitou stále více vyváží do okolních států, které kvůli tomu musí podnikat značné investice? Díky plnění této části “energetické politiky“ bude nutné vynaložit v rámci celého kontinentu v příštích letech až půl bilionu eur na rozvoj přenosové soustavy. Jinak by neustála permanentní výkyvy.

Nyní přišla vize Energetické unie. Byla představena letos 26. února a počítá se 150 miliardami eur do sítí, což je už přijatelnější číslo. Nesní o nekonečných parcích větrníků na severu Evropy ani o rozsáhlých polích slunečních elektráren na severu Afriky. Jen aby si z ní zase ti velcí národní hráči nevzali jenom to, co se jim hodí a zbytek aby nehodili na hrb těm menším. Tak jako tomu bylo dosud, končí svůj komentář poslanec Urban.



Zatím nebyl vložen žádný komentář, buďte první.

Vstup do diskuze