Happening byl úspěšný. A řešení?

Ilustrační foto: Imagio.cz

Nejen nad akcí ekologických aktivistů proti další těžbě hnědého uhlí v severních Čechách se zamýšlí předseda občanského Sdružení za férové ústřední topení Jan Ferenc. Zároveň upozorňuje na to, že řešení, která ekologisté nabízejí výměnou za klasickou energetiku, jsou méně úspěšná. Jeho komentář na webu Neviditelný pes přinášíme v nekrácené podobě.

Nebyl jsem na žádném happeningu proti prolomení limitů. Byl jsem v práci. Ale události byly jistě hezké, inspirativní, i když nic moc navštěvované (což dosvědčují i zprávy z médií, těch pár desítek zelených se v každém městě vždycky najde…), a z pohledu pořadatelů určitě úspěšné.

Méně úspěšná jsou řešení, která ekologisté nabízejí výměnou za klasickou energetiku. Loni se definitivně rozpadl projekt slunečních elektráren Desertec iniciovaný Greenpeace. Bionafta a biobenzin se ukazují jako planetě neprospěšné a s dotacemi pro ně se pomalu končí (u nás hodně pomalu). Podpora OZE je dvakrát dražší, než vědecky odhadované externí škody z těžby a spalování všeho uhlí za limity.Fotovoltaické a větrné elektrárny se ukazují být příliš drahé jak pro spotřebitele, tak pro stát a investory. Co se u nás zkrátily dotace na stavbu a garantované výkupní ceny elektřiny, nepostavil se jediný nový větrník. Zastavení jaderné energetiky v Německu vede ke zvýšení výkonu tamních uhelných elektráren a produkce škodlivých emisí.

Decentralizace s centrálně řízenou sítí

Martin Sedlák, předseda jinak užitečné a gramotné Aliance pro energetickou soběstačnost, tvrdí: „Výhodou obnovitelných zdrojů je také fakt, že mohou daleko lépe pracovat v decentralizovaných systémech a objedou se tak bez budování nákladné infrastruktury energetických sítí.“ Němečtí občané ho berou za slovo. Vehementně protestují proti stavbě nezbytných přenosových linek mezi severními spolkovými zeměmi, kde se obnovitelná elektřina nejvíce vyrábí, a jižními zeměmi, kde se nejvíce spotřebovává. Ohrožuje to spolehlivost dodávek elektřiny, stabilitu jak německé, tak české, jinak velmi robustní přenosové soustavy a vyvolává to dodatečné (naše) náklady na její řízení a posilování.

Co na to třeba Greenpeace, mistrný organizátor nejsilnějších energetických kampaní? Ta na zpětné hodnocení svých aktivit nemá čas ani peníze, musí kampanit dál. Posledním hitem v Česku, po epizodní propagaci zemního plynu, kterou utnul jeho největší dodavatel V.V. Putin, je biomasa. V jedné debatě v České televizi se šéf kampaně Jan Rovenský o podílu uhlí v energetice a postupném útlumu jeho těžby, jak je plánován v poslední (snad) verzi Aktualizace státní energetické politiky, vyjádřil nespokojeně; podíl je příliš vysoký a útlum pomalý. Místo uhlí je tu biomasa. „Podle právě závěrů první Pačesovy komise, tak ten největší potenciál v nejbližších zhruba patnácti, dvaceti letech má cíleně pěstovaná biomasa. V téhle zemi je obrovské množství zemědělské půdy, která leží ladem a na které by se daly pěstovat cíleně pěstované dřeviny na výrobu elektřiny a tepla. A ty mají tu výhodu, že vlastně v tom samotném procesu výroby elektřiny a tepla se chovají podobně jako uhlí. Vy je můžete uskladnit a spálit, když je potřebujete,“ míní Rovenský.

Mohlo by vás zajímat: Jak odpůrci uhlí svedli souboj s Vyvadilem

Dosavadní zkušenost je taková, že se cílená biomasa pěstuje na půdě nikoliv nevyužívané, ale dříve zemědělsky využívané pro jiné plodiny. Jsou na to výhodnější dotace. Tak kromě historicky nejvyšší finanční podpory OZE jsme loni měli i historicky nejmenší plochu osázenou bramborami a jejich ceny stouply o 20 až 40 procent. Jen velmi málo bioplynových stanic zpracovává odpad, jak bylo původně zamýšleno.

Krčák na týden, lesstvo na dva roky

Nedávno agentury vydaly zprávu, že město Plzeň z plochy 12,5 hektaru, které vlastní, po šesti letech pěstování japonského topolu sklidilo 660 tun štěpky (28 kamionů – pozn. aut.) a Plzeňské teplárenské, kterou rovněž město vlastní, tím zajistilo potřebnou biomasu na jeden den topné sezóny. Další sklizeň se očekává za čtyři roky.

Přeneseno do pražských poměrů, a pouze na pravobřežní část města, které je vytápěno dálkovým uhelným zdrojem, by využívání biomasy vypadalo následovně: Počet zásobovaných domácností je zhruba 3,75krát vyšší, než v případě Plzeňské teplárenské. Biomasa na 1 den by se tedy musela pěstovat na 46,88 hektaru. Pro představu – Krčský les spolu se Stromovkou by vystačily na 8,3 dne topné sezóny. Příští sklizeň – za sto let.

Jenže topná sezóna má, řekněme, 240 dní, pole na celou sezónu pro pravobřežní Prahu by tedy mělo mít 11 251 hektar. Sklizeň cíleně pěstované dřeviny se může opakovat po 4 letech, zapotřebí by tedy byla plantáž zvící více než 450 km2. Celá Praha má rozlohu 496 km2. To je bez teplé vody v létě. Tím bychom se v „uhelné“ části Prahy dostali na současnou úroveň využívání biomasy v Plzeňské teplárenské. Ta ale spaluje i hnědé uhlí. V poměru k biomase zhruba 5:2. Aby tedy celá pravobřežní část hlavního města mohla získávat energii z biomasy, pole cíleně pěstovaných dřevin na jednu topnou sezónu by muselo mít 1125 km2. To zhruba odpovídá, řekněme, třetině rozlohy Libereckého kraje.

V České republice zdrojem na uhlí topí něco přes milion domácností. Biomasa pro ně by se musela pěstovat na 6540 km2. To je 40 procent orné půdy v ČR, respektive nějakých 46 procent všech lesů. Připusťme, že by se spotřeba paliva mohla snížit o 40 procent vlivem úspor, zateplení, využívání jiných zdrojů, např. slunečního ohřevu či elektrických akumulátorů (abychom pustili ke slovu ještě i pana Sedláka). Ani tak by se české lesy nedožily ani první sklizně cíleně pěstovaných japonských topolů.

Uvedené výpočty jsou zjednodušené a zaokrouhlené, a tudíž je chápejme jen jako ilustrativní. Greenpeace to, co se zatím zkouší v malých, pilotních projektech, vydává za hotová řešení. Tak snad její energetičtí experti při nějakém happeningu vydají i přesnější čísla.