Je Česko emisní premiant či propadlík?

Boj s globálním oteplováním, které se postupně přejmenovalo na změnu klimatu, je v současnosti velké téma, ve kterém se točí spousta peněz, názorů i kontroverzí. Odlišně věc vidí dokonce i ti, od kterých byste očekávali, že jsou na stejné lodi.

Nejhlasitěji o změně klimatu hovoří vedle některých politiků především ekologičtí aktivisté. Vytvářejí tlak na co nejrychlejší snížení emisí. Vadí jim zejména fosilní paliva a auta se spalovacími motory. Bojují proti uhelným dolům a elektrárnám. Kritizují firmy i politiky, kteří podle nich nepostupují v boji proti změně klimatu dostatečně razantně.

Jak se ale ukazuje, ani oni nemají mezi sebou jasno v tom, jak si v ekologické problematice vede Česká republika. Dokonce se v názorech liší diametrálně.

Čtěte také:
Manipulace v „boji“ proti emisím
Aktivisté kážou vodu, ale pijí víno

„Podle Brabce se může celá Evropa postavit na hlavu, ale jinde budou stejně vypouštět. V Číně, Spojených státech, Indii, Brazílii. Ministrův argument má ve skutečnosti ospravedlnit zahanbující nečinnost České republiky, která v přepočtu na počet obyvatel patří k pěti zemím v Evropě, jež nejvíce vypouštějí emise oxidu uhličitého. Na světě jsme dvacátí,“ napsala ve svém komentáři pro Lidové noviny sociální geografka a aktivistka Michaela Pixová.

Naopak vedoucí energetické kampaně Greenpeace Jan Rovenský, který nepochybně patří k největším tuzemským odpůrcům fosilních paliv, vystavil v rozhovoru pro Českou televizi naší zemi výrazně lichotivější vysvědčení. „Evropa je globálně celkem progresivní, bývala víc, v těch posledních letech se to maličko horší, ale celkově vzato to, myslím, se změnou klimatu pořád jako Unie a velká část členských zemí myslí dobře. Česká republika bych řekl, že z hlediska těch mezinárodních závazků a opatření a řeči patří mezi ty lepší,“ řekl Rovenský.

Jak to tedy je? Patříme na poli boji proti změně klimatu v celosvětovém hledisku k premiantům, nebo jsme, řečeno školskou terminologií, spíše na propadnutí?

Evidentně záleží na úhlu pohledu. A o tom je celá dnešní společenská debata o energetice i ekologii. Pro ekology je prioritou ochrana životního prostředí, pro energetiky bezpečnost dodávek elektřiny, pro ekonomy její cena pro spotřebitele, pro politiky a především „obyčejné lidi“ většinou od každého trochu.

Cílem by tak mělo být nalezení celospolečenského konsenzu a kompromisu. Teoreticky by to mohlo vypadat tak, že energetické firmy investují do ekologizace svých provozů, lidé překousnou rozumné zdražení elektřiny v zájmu vyšší ochrany životního prostředí, ekologové uberou z fanatismu a budou akceptovat i společenské, energetické a ekonomické zájmy, a politici to vše přetaví v rozumnou legislativu a odpovídající kroky.

V praxi se ale zmíněný kompromis hledá obtížně. Zejména proto, že ideologie a fanatismus často přebíjí argumenty a fakta. Stačí připomenout, že tam, kde i obecně velmi kritický ekologický aktivista Rovenský dokáže Českou republiku pochválit, že to se změnou klimatu myslí dobře a patří z hlediska mezinárodních závazků a opatření mezi ty lepší, pranýřuje ji jeho „kolegyně“ za zahanbující nečinnost. Jak potom nalézt konsensus s většinovou společností, které kromě ochrany životního prostředí záleží i na tom, aby doma šla elektřina a účty za ní nedevastovaly rodinné či firemní rozpočty.

Mohlo by vás zajímat:
Motor, ze kterého jde strach
Revoluce v lomech: Náklaďáky bez řidičů
VIDEO: Extrémní golfové hřiště na korbách náklaďáků