Jsou Češi ochotní platit víc za elektřinu a teplo?

Trochu ve stínu mediálně vděčných demonstrací horníků i obyvatel Horního Jiřetína, které souvisejí s otázkou prolomení těžebních limitů, se v těchto týdnech či měsících k ministrům znovu dostane dokument, který rozhodne o směřování české energetiky v příštích desetiletích. Jedná se o Aktualizaci státní energetické koncepce (ASEK). Mnoho „obyčejných lidí“ možná ani neví, co to je, natož aby si dokázali uvědomit, jaký dopad na jejich životy a peněženky bude její finální obsah mít. Jaká hra se tedy hraje a které karty jsou na stole?

Ve zkratce jde o to, jaké složení bude mít v budoucnu tuzemský energetický mix. V současné době jej tvoří zhruba z 60 procent uhelné zdroje, zhruba jedna třetina připadá na jadernou energii a zbytek se skládá z vodních, větrných, solárních, plynových a dalších zdrojů.

Česká republika je energeticky soběstačná, dokonce se relativně velké množství energie vyváží. Ceny energií jsou v České republice přijatelné a pro občany i firmy nepředstavují nadměrnou zátěž. Již řadu let se však mluví o potřebě nové koncepce, jejíž součástí má být změna poměru zmíněného mixu. Nekonečná jednání a nerozhodnost předchozích vlád napovídají, že se v žádném případě nejedná o jednoduchý úkol. Jde totiž o spoustu peněz. Existuje zde silný tlak na omezení podílu uhelných elektráren, ale neexistuje shoda na tom, čím jejich výkon nahradit. Teoretické možnosti tu samozřejmě jsou, jenže mají svá významná ALE.

Dlouhodobě silná lobby tlačí kupředu jádro a rovněž obnovitelné zdroje. Jenže výstavba nových jaderných bloků je extrémně drahá. Tak drahá, že již vypsaný tendr na výstavbu nového bloku v Temelíně firma ČEZ, které vláda odmítla dát garance, nakonec raději zrušila. Navíc jsou zde problémy s úložišti jaderného odpadu a třeba sousední Německo se rozhodlo jadernou energii opustit úplně.

Stavět na řekách je u nás kvůli veřejnému mínění prakticky nemožné. Vítr zase nefouká pořád, a když zrovna fouká, tak fouká příliš – a akumulace energie vyrobené, když je větru dost, je zatím nevyřešený problém. Ceny a dodávky ropy a plynu jsou závislé na ne zcela spolehlivých dodavatelích a křehkých geopolitických poměrech. Snahy o výzkum možnosti těžby břidlicového plynu byly smeteny ze stolu. A solární energie je v Česku synonymem pro obrovský tunel, který nás všechny stál a ještě bude stát spoustu peněz.

Jinými slovy odklon od uhlí, jakkoli je zejména ekologickými aktivisty doslova vynucován, si zkrátka a dobře všichni draze zaplatíme. A to nejen na složenkách za energii, ale možná i za teplo. Nefinančním plněním potom může být rovněž závislost na dodávkách surovin, což například v případě ruského plynu nevypadá jako velká výhra. Argumenty devastací životního prostředí, emisemi či energetickou efektivitou jsou nepochybně relevantní. Jenže ekonomické a bezpečnostní aspekty zůstávají na stole, i když odpůrci uhlí křičí hlasitě a často.

Zajímavý je v tomto směru nepochybně pohled do zahraničí, kde uhlí není zdaleka tak mrtvým zdrojem, jak se nám někteří snaží namluvit. Uhelný sektor v zemích Evropské Unie zaměstnává 240.000 lidí a podílí se na průmyslovém rozvoji a prosperitě krajů, které velmi často žádné jiné perspektivní odvětví nemají. Například v Německu je realita taková, že uhlí je jedinou cestou k vyrovnání výkyvů dodávek energií z obnovitelných zdrojů. Ve Spojených státech jeho využití po několika letech útlumu roste, v Austrálii je doslova páteří tamního průmyslu.

Jaroslav Průcha



Zatím nebyl vložen žádný komentář, buďte první.

Vstup do diskuze