Komoře OZE jde také především o peníze

Přijetí závazků na zavádění obnovitelných zdrojů na hranici jejich odhadovaného potenciálu je riskantní kvůli sankcím za případné nedodržení. Foto: imagio.cz

Více obnovitelných zdrojů v co nejkratší době, to je vize ekologistických organizací. I těch profesních. Jenže ignorují rizika, do kterých Česko tlačí.

Nátlakové akce ekologistických skupin si nikdy nezískaly velkou přízeň veřejnosti. Podle tvrzení energetiků a většinou nakonec i podle názoru ministerstva životního prostředí jsou jejich požadavky nerealistické a často ignorují základní fakta a fyzikální zákony.  Ve snaze dále tlačit na ministerstvo průmyslu a obchodu přiznala ve svém komentáři Komora obnovitelných zdrojů energie, že jejich výpočty reálného potenciálu obnovitelných zdrojů v Česku se od aktuálního vládního cíle příliš neliší.

Čtěte také:
Expert: Ovzduší nejvíce škodí rodinné domy
Letecké dopravy se boj proti CO2 netýká?

Vláda chce dosáhnout podílu OZE 20,8 procenta v roce 2030. Propagátoři obnovitelných zdrojů to ale považují za zbytečně malý cíl. „Čerstvé výpočty potenciálu OZE v ČR totiž ukazují, že v roce 2030 můžeme z domácích čistých zdrojů vyrábět 255 petajoulů (PJ) energie. To odpovídá zhruba 22 až 28 % očekávané spotřeby energie v roce 2030 a to i bez započtení očekávaného nástupu pokročilých biopaliv a dalších čistých technologií v dopravě. Cíl vyrábět v roce 2030 nejméně 24 % čisté energie je tedy s rezervou splnitelný,“ píše ve svém komentáři Komora OZE (zde). Komora OZE „je největší česká asociace sdružující profesní asociace jednotlivých obnovitelných zdrojů energie včetně průmyslových výrobců technologií a vědeckých institucí.“

Stejně jako všude v Evropě ekologisté tlačí na pilu víc, než je zdrávo. Nikdo soudný se přeci nemůže podepsat pod to, že Česko bude mít 24 procent OZE, když jejich potenciál je vypočítaný v intervalu 22 – 28 procent. (Navíc samozřejmě jen za předpokladu, že výpočet potenciálu je správný.) Každý alespoň trochu soudný politik musí přeci myslet na to, že věci nemusí jít podle plánu! Což by v případě přijetí riskantního či přímo nereálného cíle znamenalo dohadování s EU, ale možná i to, že někde nebudou svítit a topit, nebo nebudou vyrábět.

Protože s pokračujícím politickým odstavováním klasických energetických zdrojů bude stále obtížnější získat v zahraničí elektřinu v době, kdy nebude foukat, nebo nebude svítit slunce. Samozřejmě, že to jde řešit jako dosud tím, že v záloze zůstane dostatečná rezerva v uhelných elektrárnách. Ale to přeci není ten cíl, ke kterému by měla energetika dojít?

Cílem je přeci trvalá náhrada fosilních, či případně dokonce obecně „starých“ zdrojů novými, nejlépe obnovitelnými. To ovšem znamená, že tyto zdroje musí elektřinu dodávat tak, aby pokrývaly celoroční poptávku, a aby toto pokrytí bylo řiditelné. Zatím ovšem neplatí ani jedno.

V takových podmínkách je tlak na to, aby byl podíl OZE v energetickém mixu na hranici svého potenciálu, jen nezodpovědným útokem na peněženky odběratelů. A v případě navazujícího odstavování starých zdrojů také krajně riskantním krokem, ohrožujícím stabilitu sítě i energetickou bezpečnost země.

Při diskuzích, jež stanovování cílů při zavádění obnovitelných zdrojů je totiž potřeba mít na paměti několik faktů:

Nesplnění stanovených cílů může přinést, či spíš přinese finanční postih z Bruselu. Při jejich stanovování proto musí být plánovači zcela realističtí.

Souběžný provoz klasických zdrojů a průmyslových kapacit OZE prodražuje celkové fungování systému a zvedá cenu elektřiny. Za neřiditelné OZE (vítr, slunce) je potřeba držet v pohotovosti zálohu odpovídající prakticky celému jejich výkonu.

Zavádění OZE je samozřejmě již dávno velký byznys. Čili je v zájmu členů Komory OZE, aby se Česko zavázalo k co největšímu podílu elektřiny z OZE, protože v obavě z bruselských sankcí bude stát všemožně podporovat jejich instalaci. Tedy jejich byznys.

A to je zjevně to, oč při prosazování cílů vyšších o 3,2 procenta jde. V emisní bilanci České republiky se totiž takové zvýšení nijak zásadně neprojeví. V evropské bilanci bude stěží zaznamenatelné a ve světové emisní bilanci bude zcela nepostřehnutelné. Ale v hospodářských výsledcích firem, jež instalují v Česku OZE, se takové zvýšení státního závazku projeví zcela bezpečně.

Tenhle finanční pohled na obnovitelné zdroje se dá ještě rozšířit. Sdružení evropských regulátorů totiž porovnalo podpory OZE od občanů v jednotlivých zemích v letech 2016 a 17. A vyšlo jí, že největší účet platí české domácnosti, když dotují megawatt hodinu 198,29 eura.

Mohlo by vás zajímat:
Patami k výbuchu a zavřete oči
O uhlí se často lže
Jsme fosilní civilizace. A ještě dlouho jí budeme