Měl jsem a mám štěstí na zajímavé projekty

Karel Baroš. Foto: Tomáš Vrba

Karel Baroš. Foto: Tomáš Vrba

Téměř 50 let se aktivně podílí na vývoji a realizaci dobývací techniky. Nadaný technik, schopný manažer, skutečný profesionál, ale především férový člověk. Karel Bartoš, legenda konstruování velkostrojů z Prodeca, poskytl rozhovor Hornickým listům, jehož zkrácenou podobu vám přinášíme.

Vzpomenete si, jaký byl první těžební stroj, na jehož konstrukci jste se podílel?

Pamatuji si to naprosto přesně. V roce 1966, bezprostředně po mém nástupu do oddělení ocelových konstrukcí Projekční kanceláře Vítkovických železáren, tak se tehdejší severočeská projekčně‑ ‑konstrukční pobočka jmenovala, jsem pracoval na rekonstrukci podvozku kolejového zakladače Z 50. Pocházel ještě z předválečné německé produkce a mým úkolem bylo projekčně zpracovat nový typ podvozku pro výměnu těch původních, na které už pochopitelně nebyly náhradní díly. Z dnešního pohledu je až úsměvné, jak jsme tehdy pracovali. Kreslili jsme tužkou na prkně. Poté kresličky naši práci obtahovaly na pauzák, z něhož se nakonec dělaly kopie. Veškeré výpočty jsme zvládali pouze za pomoci mechanického počítacího stroje značky Nisa a do výbavy každého konstruktéra patřilo samozřejmě logaritmické pravítko.

Čtěte také:
FOTOGALERIE: Jak se opravuje obr
Rypadlo váží jako 2700 škodovek

Během své bohaté profesní kariéry jste se zabýval nejen rekonstrukcemi velkostrojů, ale také vývojem konstrukcí nově vyvíjených strojů. Můžete nějaký přiblížit?

Na přelomu 70. a 80. let jsem patřil do týmu konstruktérů korečkového rýpadla RK 5000 pro velkolom ČSA. Konkrétně jsem měl na starosti převodovky a odlitky pro korečkový vodič. Tohle rýpadlo na kráčivém podvozku s prodlouženou horní stavbou mělo příhradový nakládací výložník, který nese soustavu lanových závěsů korečkového vodiče, mělo nově konstruovaná lana tak, aby vykazovala větší životnost. Já se tehdy jako zodpovědný projektant podílel na vytvoření únavového stroje k testování životnosti konstrukce lan, který vznikl ve Vědeckovýzkumném uhelném ústavu v Radvanicích v roce 1982. Získané poznatky byly následně uplatněny u lan na všech velkostrojích a tím se podstatně prodloužila jejich životnost.

A první velkostroj, na němž jste se podílel od projektu až po realizaci?

Po delší době, kdy Prodeco v 90. letech realizovalo jen generální opravy stávajících velkostrojů, jsme uspěli v tandemu s renomovaným německým výrobcem dobývací techniky ThyssenKrupp Förder‑technik v soutěži na obnovu velkostrojů na Dole Nástup Tušimice (DNT). Zakázku tvořily celkem tři velkostroje dvě rýpadla a jeden zakladač. A právě zakladač ZPDH 6300.1/Z 101 byl prvním strojem, za který jsem v letech 1998 až 2000 odpovídal od zahájení projektu až po finální realizaci.

ZPDH 6300.1/Z 101 byl v pořadí už 55. zakladačem z Prodeca, přesto byl v mnoha směrech oproti svým předchůdcům přímo revoluční. V čem se odlišoval?

Byl to náš první zakladač na housenicovém podvozku, jenž nahradil dosud používané podvozky kráčivé. Bylo to dáno jednak požadavky z DNT na možnost delších přesunů, ale také unifikací dílů s novými rýpadly SchRs 1550 a 1320. Podvozek zakladače je identický s podvozky spojovacích mostů obou rýpadel. Zároveň byl ZPDH 6300.1/Z 101 prvním tuzemským velkostrojem s centrálním mazacím systémem, kde díky barelovým pumpám nedochází k takovému znečištění maziva, jako při manuálním mazání.

Váš pracovní prostor se neomezoval jen na povrchové doly podkrušnohorské pánve. Úspěšně jste provedli generální opravu zakladače v Kosovu. O jaký velkostroj šlo a kdy se vaše kosovská mise uskutečnila?

Opět velmi zajímavá činnost, která mě coby zodpovědného projektanta generální opravy německého zakladače A2RsB 4400 zavedla až na Balkán. Byla to zakázka Evropské komise pro rozvoj Kosova, kterou dozorovali experti ze společnosti Vattenfall. Oprava probíhala přímo v lomu Barth u Prištiny, kam jsem dojížděl téměř celý rok 2009, neboť zakladač byl ve značně zuboženém stavu. Rekonstrukce se týkala veškeré elektriky, včetně kabeláže, oprav strojních dílů, převodovky, výměny dopravních válečků a lanových závěsů.

V poslední době jste se podílel také na zajímavých projektech týkajících se budoucí těžby na DNT. Můžete to více přiblížit?

Šlo o možnost hlubinné těžby z bočních svahů, neboli chodbicování. Mým úkolem bylo navrhnout technologické vybavení dopravníky a dobývacími stroji. Těžba při chodbicování bude diskontinuální. Probíhat bude prostřednictvím dobývacího stroje, který bude zároveň vybaven zařízením pro svorníkování. Dopravu k pásu v hlavní chodbě bude zajišťovat speciální shuttle car s nosností 18 t a výškou pouhých 174 cm. Na pásový dopravník bude vytěžené uhlí hrnout speciální podavač s drtičem. Jak tato technologie v praxi funguje, jsem se seznámil v jednom solném dole v Anglii.

Čím se nyní aktuálně zabýváte?

Právě jsme s kolegou Karlem Drožem dokončili studii proveditelnosti postupného přesunu velkostrojů z DNT na Důl Bílina (DB). Po ukončení těžby na lokalitě DNT by se mělo jednat o přemístění rýpadel SchRs 1550/109, SchRs 1320/K 110, K 800 N 2/K 104 a zakladače ZPDH 6300.1/Z 101. Zpracovávali jsme řešení, kdy by byly velkostroje demontovány a po částech převáženy na DB. Zabývali jsme se také problematikou montážních míst, přepravních rozměrů jednotlivých dílů a mnoha dalšími aspekty. Zda se skutečně uvedená technika nakonec na lom Bílina převeze, ukáže čas.

Mohlo by vás zajímat:
Obr mezi obry opět těží
Rypadlo KK1300 těží uhlí v dolech Bílina
O uhlí se často lže



Zatím nebyl vložen žádný komentář, buďte první.

Vstup do diskuze