Místo sbíječky psací pero

ostrava_compressed

Ostrava je i přes svůj průmyslový charakter velmi inspirujícím kulturním prostředím. Foto: wikipedia

Rubající horník píšící poezii nebo prózu? Vypadá to jako nesmysl, ale přece se najdou i takoví, co vyměnili sbíječku a rubání uhlí za psací pero.

V naprosté většině ale až poté, co už si svou havířinu odbyli. Tedy v důchodu. Za jejich aktivní tvorby by to přece bylo směšné, spisovatel s podmalovanýma očima.

Báli by se o svou pověst, ostatní horníci by se jim vysmáli, po tak těžké práci a ještě si něco spisovat,“ uvedl v dalším díle hornického seriálu serveru idnes.cz spisovatel ostravského původu Max Gronach, který si ve svém mládí taky zabrigádničil na dole, dnes už neexistujícím Zárubku v Ostravě.

Čtěte také:
Nahlédněte do historie uhlobaronů
Michal vás seznámí s Ograbulemi

Přesto někteří říkají opak, třeba karvinský básník Karel Sikora. „I knihy patří k práci a životu havířů. Vždyť zájem o umění, kulturu či nejrůznější koníčky je mezi horníky velmi rozšířený. Teď nemluvím jen o poezii. Kolik je tu třeba hudebních skupin, folklorních souborů, pěveckých sborů! A všechno to jsou vesměs havíři. Člověk, který vykonává těžkou práci pod zemí, potřebuje odreagování, nějakou protiváhu. Tu mu poskytuje právě kulturní a zájmová činnost,“ řekl Sikora. V časopise Horník mu vyšly například naivistické básně Srdce a Puberťák.

Poezie sama o sobě ostatně s hornickým krajem a potažmo Ostravsko-karvinskou uhelnou pánví souvisí od pradávna, anebo aspoň od doby Rakouska-Uherska.

Každému se zajisté vybaví verše Petra Bezruče, v civilu poštovního úředníka Vladimíra Vaška. Hornickou Ostravu v 50. letech obdivoval dokonce Milan Kundera, i světoznámý romanopisec měl totiž své stalinské období: „…strana nám zamává, z černých bud vyroste / krásnější Ostrava. / Překrásná Ostrava / v zelených ulicích, / kde budou domov mít ostravští horníci!…

Podle básníka Ivana Motýla se na Ostravsku v minulosti veršovalo o sto šest, a vybrat z toho přehršle poezie byla při sestavování místní literární antologie Briketa hotová noční můra. Když se ale Motýl v Ostravě-Bartovicích pídil po stopách pověstné Bartovské harendy, všichni exhavíři nad padesát let byli údajně schopni recitovat Maryčku Magdonovu. „A s láskou, nebetyčnou láskou, mnozí skoro plakali. Opilí samozřejmě,“ smál se Motýl.

Čtěte také:
Vydejte se po stopách Permonů
Kolem rypadla vede Dračí stezka

Bezruč nebo Kundera horníky nebyli, přesto najdeme i takové, kteří skutečně trávili dlouhou dobu pod zemí a pak se o svou zkušenost rozhodli podělit s papírem.

Shodou okolností pocházejí z Nové jámy (za komunismu Důl Antonín Zápotocký), dnes zvané Důl Lazy. Ivan Landsmann, bývalý horník a posléze předák, představuje samorostlý fenomén díky svému debutu z roku 1999 Pestré vrstvy. Do divadelní podoby jej přetavil režisér Janusz Klimsza, který v 70. letech navštěvoval Polské gymnázium v Lazích, jen pár stovek metrů od šachty, kde Landsmann fáral, pochopitelně se neznali.

A o několik let později přibyl další spisovatel-horník z Dolu Antonín Zápotocký. Ladislav Vrchovský, divadelní kritik a také praktik. Na Ostravsko přišel ve svých patnácti letech. Píše o tom ve své právě vydané knize Z podzemí ke slunci. Pracoval v dole za to, že nesouhlasil se srpnovou okupací Československa v roce 1968.

Pod zemí prožil Vrchovský dvacet let. Jeho román je částečně autobiografický. „Jde o příběh chlapce, který z Valašska přišel na Ostravsko, protože jeho otec byl v nelásce komunistického režimu, neb za války navázal kontakty se západním odbojem. To znamenalo, že po roce 1948 musel odejít z armády a byl mu vyměřen důchod asi 350 korun měsíčně. Zůstal mu jeden syn, kterého nemohl uživit ani na žádné střední škole. Ten jednou přišel domů a řekl, že podepsal smlouvu s OKD na deset let výměnou za oblečení a stravu zdarma, včetně možnosti studovat i vysokou školu. To říká fiktivní postava, ale já jsem to řekl svému otci, protože se mi to stalo,“ vyprávěl Vrchovský.

Na Dole Antonín Zápotocký se pravděpodobně potkával právě s Landsmannem, nevěděli ale o sobě. „Jak on, tak i já píšeme o stejných lidech, kteří na Dole Antonín Zápotocký pracovali. Třeba o bezpečnostním techniku Dugasovi. Dívali jsme se Landsmannem na stejná místa, procházeli stejnými chodbami. Chodil jsem s podmalovanýma očima jako ostatní kolegové,“ řekl Vrchovský.

Je těžké si představit, že by Landsmann i Vrchovský psali a vydávali v době svého rubačství, tedy v hluboké totalitě. Přesto v dávné minulosti existoval i jeden horník-básník, který toto naplnil. Spisovatel a básník říkající si Lev K. Karvinský (1893–1970). Bydlel v Lazích a vydal v Polské Ostravě v roce 1919 útlý sešit básní Písně horníka.

„Napsal jsem tyto verše pro ty, kteří v prachu a páchnoucím potu vlekou se se mnou po tmavých, dusných štolách, těm, kteří v černém království kopou po celý svůj život ‚démanty‘ zůstávajíce povždy chuďasy…,“ píše v jejím úvodu.

Kromě práce v dole hrál a režíroval v ochotnickém divadelním spolku Vojan v Lazích. Zakládal i plicní sanatorium v Jablunkově. Jeho verše jsou prosté, ani to nebrání v jejich působivosti: „Vidím je denně, ty tváře bledé / povadlé líce, ztrhané zraky. / Postavy zhrbené, stisknuté k zemi. / Na moři žití rozbité vraky.“

Mohlo by vás zajímat:
Uhlí místo turistů na Moldavské horské dráze
Uhlí vystřídala auta
Služební auto obra Koloděje

 



Zatím nebyl vložen žádný komentář, buďte první.

Vstup do diskuze