Německý odchod od uhlí a my

Protože Greenpeace a Zelení loni postulovali, že s uhlím musí být konec nejpozději v roce 2030, přijala podle Daniela Kaisera velká média doporučení uhelné komise jako vyvážený kompromis. Foto: wikipedia.org

Německá uhelná komise doporučila, aby země nejpozději do roku 2038 zavřela všechny své uhelné doly, elektrárny a spalovny. Co to udělá s průmyslovou budoucností největší ekonomiky Evropy a jaké dopady bude mít tento krok na českou energetickou politiku, okomentoval na serveru Echo24.cz Daniel Kaiser.

„Podobně jako u tzv. etické komise, jež v roce 2011 posvětila už hotové rozhodnutí Angely Merkelové urychlit odchod z atomu, bylo i složení uhelné komise nápadně neodborné. V komisi už sice tentokrát neseděli biskupové obou hlavních denominací ani sociologové (slavný Ulrich Beck před třemi roky zemřel), dominovali politici a odboráři. Nicméně i v 31členné uhelné komisi se našlo místo pro zástupce Greenpeace a další aktivisty, kam je třeba řadit i bývalého klimaporadce kancléřky Merkelové Hanse Joachima Schellnhubera. To je vědec, ale zpolitizovaný, člověk, který po Fukušimě vážně navrhoval pět až deset procent míst v parlamentu vyčlenit pro nevolené „zástupce“ budoucích generací,“ vysvětlil Kaiser.

Čtěte také:
Ministryně Nováková: V Česku jádro může nahradit uhlí
Šéf ČEZ: Je reálné mít uhlí do roku 2050

„Na rozdíl od konce atomu nemá zatím konec uhlí v Německu jasnou veřejnou podporu, to ale kancléřce Angele Merkelové, která už v dalších volbách nechce kandidovat, může být jedno. K důvodům, proč se veřejnost zdráhá následovat vládu, patří zřejmě pomyšlení na osud 60 tisíc horníků, zaměstnanců uhelných elektráren a dalších na ně napojených zaměstnanců, kteří po zavření revírů přijdou o práci. Týká se to především východoněmeckých spolkových zemí Braniborska a Saska, jehož hnědouhelné doly Mibrag (u Lipska) a Vatenfall v Lužici vlastní Křetínského EPH,“ uvedl Kaiser.

Ten dále upozorňuje, že majitele dolů a uhelných elektráren zřejmě čeká jednání o odškodném za to, že své provozy uzavřou dřív, než by museli. Některé provozy – hlavně v Lužici – jsou moderní a dá se předpokládat, že si tady EPH řekne o pěknou sumu. Zpráva uhelné komise sice konkrétně nedoporučuje, zda by peníze vyčleněné na zvládání změn měly jít na kompenzace pro majitele dolů, nebo třeba do veřejné infrastruktury, ale nějaké kompenzace předpokládat lze. Napovídá to ekonomicky vzato naprosto absurdní případ elektrárny Datteln poblíž západoněmeckého Dortmundu, která ještě ani nebyla spuštěna – a úřady se s majitelem této moderní elektrárny (není jím EPH) chtějí dohodnout, aby provoz za 1,5 miliardy eur ani nespouštěl.

Na obavy ze ztrát pracovních míst naopak spolková vláda odpovídá zatím směšně. V už tak těžce postižené Lužici slibuje vznik pěti tisíc nových úřednických míst a jakéhosi „kompetenčního centra pro klimatické otázky“ k tomu. Ale protože Greenpeace a Zelení loni postulovali, že s uhlím musí být konec nejpozději v roce 2030, přijala velká média doporučení komise jako vyvážený kompromis,“ zdůraznil Kaiser.

„Německo je mezi důležitými ekonomikami unikátní tím, že opouští dva stabilní zdroje energie – uhlí a jádro – současně. Pouze náš velký soused se rozhodl pro radikální postup na obou těchto frontách. A protože není schopen stlačit emise CO2 za pomoci bezemisní atomové energie, jeho energetická politika nutně vede k radikalismu při instalaci větrníků a fotovoltaických panelů. V roce 2030 plánuje Německo vyrábět z tzv. obnovitelných zdrojů 65 procent své energie, což by bylo zdvojnásobení dnešního stavu,“ napsal Kaiser, podle nějž obří podíl zeleného proudu na celkovém energetickém koláči Německa představuje první riziko pro Českou republiku. Oproti některým starším předpovědím skeptiků se zatím velké blackouty coby doprovodný jev expanze větrníků a solárů v Německu nekonaly – také díky výpomoci od sousedů.

Nebezpečí blackoutů zažehnáno není, naopak. Čím víc obnovitelných zdrojů na úkor těch stabilních, tím pravděpodobnější výpadky proudu budou. Jako příklad ke studiu poslouží jižní Austrálie, která se v rámci Australského svazu rozhodla stát pionýrem ve stavbě větrníků a v roce 2016, v menší míře i loni, ji postihly rozsáhlé blackouty. I dispečeři německé přenosové sítě mívají nahnáno, když nesvítí a nefouká. Například letos 10. ledna klesla frekvence v evropské přenosové síti na 49,8 hertze; tuto hodnotu někteří odborníci považují za mezní,“ upozornil Kaiser.

Česká přenosová síť je podle něj naštěstí robustní a před velkým blackoutem z Německa poměrně dobře chráněna. Stát ji nezanedbává. Nedávno byly v severních Čechách konečně dostavěny tzv. phase-shiftery, zařízení schopná odpojit českou síť od německé ve chvíli, kdy nezvladatelný příval zeleného proudu z větrníků v Severním moři bude hledat cestu do jižního Německa. Němci sami ale zatím ve výstavbě vnitroněmeckých sítí trestuhodně zaspali. Z tras naplánovaných po přijetí Energiewende, které měly stát do roku 2022, není dnes hotova ani čtvrtina.

S odstavením jaderných a uhelných elektráren a spaloven přijde Německo o polovinu svých konvenčních zdrojů. Komise doporučuje tento výpadek nahrazovat kromě nestabilních zelených zdrojů aspoň částečně plynovkami. (Plyn má výhodu až o 60 procent nižších emisí než uhlí a nevýhodu ještě vyšší strategické závislosti na Rusku.) Ministr hospodářství Peter Altmaier popřel, že by konec uhlí znamenal větší dodávky proudu od sousedů, ale přesně to nastane. „Podle výpočtů Ifo Institutu bude odchod z uhlí přinejmenším částečně vyrovnán dovozem elektřiny uhelné a jaderné z Polska a České republiky,“ citoval Daniel Kaiser expertku tohoto známého hospodářského think-tanku v Mnichově Karen Pittelovou.

Podobná očekávání mají podle Kaisera České energetické závody. „V ČEZu energetickou politiku Německa chápou jako příležitost k větším ziskům. Dnes se v České republice vyrábí asi o 15 procent víc proudu, než kolik se tu spotřebuje, elektřinu lze tudíž vyvážet. Proud, který Němci akutně potřebují, když nefouká a nesvítí, jim čeští výrobci pochopitelně mohou prodat a prodávají dráž. Dalším požehnáním pro bilanci firmy by měla být dražší elektřina na trhu. Počty jsou tu jednoduché: růst ceny jedné megawatthodiny o jedno euro přinese ČEZu za dnešních podmínek něco mezi miliardou a půldruhou miliardou korun ročně. A protože firma v interní analýze konzervativně odhaduje, že do dvou let, kdy půjdou v Německu ze sítě poslední reaktory a současně se zavře první čtvrtina z 84 dosud otevřených uhelných elektráren, megawatthodina (dnes kolem 50 eur) zdraží o šest eur. Pro ČEZ by to znamenalo nikoli 50 miliard, ale řekněme 58miliardový roční zisk. A to je jenom začátek,“ napsal komentátor.

Za dvacet let bude však podle něj situace jiná. Uhelné doly a elektrárny se postupně začnou zavírat i u nás, poslední Důl Bílina poběží do roku 2053. V době, kdy bude Německo slavnostně zavírat své poslední elektrárny, spadne výroba elektřiny v České republice na úroveň domácí spotřeby. „Pokud se tedy nepostaví nové velké stabilní zdroje v Polsku, případně ve Francii, nebo pokud se Němcům nepodaří revoluce ve skladování elektřiny, čeká je věk energetické nejistoty,“ varuje Kaiser, který se v závěru zamyslel i nad tím, co rozloučení s jádrem a uhlím současně provede s německým průmyslem.

„Už dnes musí těžký průmysl (hliníkárny, koksárny, slévárny apod.) poměrně často při výpadku slunce a větru nuceně přerušovat výrobu. Dlouholetý šéfredaktor týdeníku Wirtschaftswoche (obdoba našeho Eura a Ekonomu dohromady) Roland Tichy sarkasticky napsal, že rok 2038 je pro průmysl cenný údaj. Může teď lépe naplánovat evakuaci své výroby do ciziny,“ uzavřel Daniel Kaiser.

Mohlo by vás zajímat:
VIDEO: Jak se rodí kolosy na čtyřech kolech
Největší bagr na světě udělal kariéru ve filmu
VIDEO: Extrémní golfové hřiště na korbách náklaďáků