Po šichtě byla žízeň

Důl_Petr_Bezruč_wikipedia_ Petr_Štefek_compressed

Horníci z Dolu Bezruč chodili po šichtě do hospody Na špici nebo kousek dál do Plivance. Foto: wikipedia.org Petr Štefek

Havířina je tvrdé povolání. Prach ze šachty je třeba po šichtě spláchnout v hospodě. Pohled do minulosti ukazuje, že se občas trochu zapomínalo jít domů. A tak se z nedělní šichty někteří vrátili domů až ve středu.

Sednout po práci do hospody, to tak nějak k havířině patřilo a patří. „Po noční, když měly ostatní hospody zavřeno, tak se chodilo třeba hodně do hospody U Husara u Sýkorova mostu,“ říká MF Dnes bývalý dispečer na Dole Bezruč Jiří Gutovský.

Čtěte také:
V nové továrně horníci práci nenajdou
Bez těžby nebudou peníze

Co nestihli dořešit dole v dole, to se pak ještě dlouhé hodiny rozebíralo v některé z havířských hospod. Někdy se taková diskuse vlekla i dny. „Jo, to se tak jednou do měsíce stalo, že jsme v neděli v noci šli na předfárání. Ráno po práci jsme šli do domovské hospody v domě potravin Santos naproti Imperialu. Dali jsme si jedno kafe, druhé kafe, k tomu něco, a už bylo půl čtvrté odpoledne. To už nemělo cenu jít domů. Tak jsme šli do Sněhurky na boršč a potom do roboty. Po šichtě znova. No a doma jsem se objevil ve středu o půl třetí odpoledne,“ říká Gutovský.

Hodně se kromě piva pil rum, vodka nebo slivovice,“ vysvětluje jeho kolega, bývalý štajgr, Tomáš Krejčí. A co hornická vlajka (nápoj který se skládá ze zelené a fernetu – tedy druhy alkoholu reprezentující tradiční hornické barvy – pozn. aut.)? „To moc ne, ta vlajka je spíš taková slavnostní,“ dodává.

Každá šachta měla své hospody. Chlapi z Bezruče chodili kromě zmíněných například na Špici, kousek dál se chodilo do pivnice zvané Plivanec nebo třeba více do centra do hospody Na Úpadě.

Horníci z Dolu Rudý říjen zase chodili na Samotu, k Bajgrovi nebo na Kopytárnu. „Tam byla desítka pivo. Stálo se tam na stojáka jako ve stáji a stoly se dělaly lokty,“ vzpomíná bývalý havíř z tohoto dolu a přidává: „O výplatách mívali sedmičku a tu si lidi vylepšovali alpou. Byl jsem mladý kluk, tak jsem to jednou vyzkoušel. Od té doby se tím nechci ani natírat,“ oklepe se ještě dnes při vzpomínce Krejčí.

Krom piva se v havířských hospodách ve velkém kouřilo. V dole to bylo nemyslitelné, a tak po osmihodinové směně byla chuť na cigaretu obrovská. I když i při práci si havíři uměli pomoct. „Žvýkal se hodně tabák,“ vzpomíná další horník Jaroslav Kilián, který pracoval v Paskově a na Staříči.

Byli chlapi, co doma měli tabák, míchali ho třeba s rumem a prodávali pytlík za pět korun. Nacpal sis to a udělal sis takovou švestku. My jsme to žvýkali a plivali kolem sebe. Mělo to tu výhodu, že jsi měl plnou pusu slin a nedostal se ti prach do plic. Když jsem pak dělal v Karviné, tak tam to neznali. Tam se tabák zase šňupal,“ říká Krejčí.

Na pivo i na tabák měli havíři vždy dost peněz. Třeba v 70. letech si přišli i na několikanásobek průměrné mzdy. „Jako kluk jsem chtěl jezdit tirákem, ale tatík, který pracoval na šachtě, vždycky přišel, ukázal mi výplatní pásku a zeptal se mě, jestli fakt chci raději řídit. Matka dělala v televizi a měla 1 700 měsíčně, on bral 12 tisíc,“ říká muž, který na šachtě pracoval do začátku 90. let. Nyní pracuje také v dole, ale sádrovcovém. Takové peníze v době, kdy pivo stálo kolem dvou korun, byly královské. Dnes je situace jiná a horníci s očekáváním vyhlížejí každou další výplatu.

Nelíbí se mi, co se tady děje. V Ostravě se tehdy počítalo s ukončením těžby a uzavřením šachet, ale na Karvinsku by to ještě mohlo roky fungovat,“ podotýká Gutovský, který už je v důchodu. A co se podle něj od havířů dá očekávat, pokud jim výplata nedorazí? „Myslím, že nic, že budou stále doufat, že se něco změní a že peníze přijdou,“ říká Gutovský. „To já si myslím, že by se pár rebelů našlo a že by to mohlo vyvolat poměrně pozdvižení,“ kontruje Kilián.

Mohlo by vás zajímat:
Do fáraček vlezl hned po veselce
Další krok k těžbě ve vesmíru
Jsme fosilní civilizace. A ještě dlouho jí budeme



Zatím nebyl vložen žádný komentář, buďte první.

Vstup do diskuze