Polovinu plastů vytřídíme zbytečně

Čas od času se objevuje v médiích informace o tom, že Česko je na špici ve třídění odpadů. Jenže co je nám to platné, když to neumíme využít? Ekologické recepty se prostě nějak zadrhávají. Ale proč?

Kdo trochu sleduje ekologické aktivity, dříve či později narazí na jejich limity. Jméno jedné z aktivistických skupin „Limity jsme my“ tak vlastně určuje rámec všech podobných aktivit. A to i těch, které vypadají podstatně promyšleněji a přínosněji, než zbytečné lezení na rypadla, které předvádí zrovna tahle parta. To samé se ukázalo u třídění odpadu a jeho recyklace, o kterém pojednává reportáž iDnes (zde). Není se co divit.

Čtěte také:
Proč nemůže energetika fungovat jen na OZE?
Světové emise rostou, OZE navzdory

Možnosti recyklace evidentně mají nějaká omezení. Někdy technologická, ale větší problém zřejmě dělají ta logická. Mezi zpracovateli prostě není zájem o tolik plastového odpadu, kolik ho odpadové hospodářství nabízí. Tím pádem dochází na tržní limit – není poptávka, není odbyt.

Co s tím? Řešení je jednoduché, neprodané plasty putují na skládku. Je skvělé, že jich tam putuje o polovinu méně, jak se píše v reportáži! Jenže člověk tak nějak očekává, že když třídíme, nepůjde na skládku nic, že ano? A bez náznaku jízlivosti je zřejmé, že v tomhle recyklačním mechanismu je někde něco nedomyšlené.

Když se podíváme na další ekologické, či spíše už ekologistické, mechanismy či nápady, narazíme na podobný limit snad u každého z nich. Větrné elektrárny fungují jen ve větru, solární jen když svítí slunce, jádro je fuj, uhlí je fuj, plyn nakonec taky, takže budeme mít všude solární panely, ale v zimě nám stejně nepůjde elektřina? Auta kouří, tak jim omezíme emise. Ale omezíme je nakonec tak, že to automobilky nebudou za nějakých rozumných podmínek schopné dodržovat. Tak máme nejdřív Dieselgate, ale protože se emisní limity teď na podzim ještě zpřísnily, budeme tady mít ztrátu konkurenceschopnosti. Současně se objevují každou chvíli informace o tom, jak malý bude přínos drakonických omezení automobilových emisí, i informace o tom, jak elektromobily jsou méně ekologické, než klasická auta.

Domácnosti jsou, alespoň v Česku jistě, největším producentem emisí. Ve snaze omezit jejich exhalace, navrhují zelení aktivisté zákazy topení uhlím. Jenže už nějak zapomínají říct, čím mají lidé topit místo něj? Protože zdaleka ne všude je plyn zaveden, zdaleka ne každý má na to, aby si pořídil plynový kotel, zdaleka ne každý chce platit za dražší plyn… Navíc plyn z plynu jsou samozřejmě emise také, byť oproti uhlí zhruba poloviční.

Jedna nedomyšlenost za druhou!

V praxi to pak znamená rozsáhlé investice do řešení, která problémy životního prostředí stejně nevyřeší, nebo je v lepším případě „jen“ nevyřeší zcela. Znamená to ale také stále větší oslabování ochoty lidí se na řešení skutečných ekologických problémů aktivně podílet. Třídit, chodit pěšky, připlácet za čistší topení.

Změna může nastat jen v případě, že zelení všeho druhu začnou věřit tomu, co jim říkají lidé, kteří konkrétním oblastem opravdu rozumí. A jejich návrhy a řešení pak budou prosazovat.

Jenže to by znamenalo odhodit svoji svatou zelenou víru, přesvědčení o svém spasitelství a výjimečnosti a vrátit se mezi obyčejné lidi, kteří chtějí v zimě topit a jezdí autem. Ale třídí odpady a vědí, že čistý vzduch nás bude něco stát. Jen nechtějí platit za nedomyšlená řešení.

Mimochodem, problém s rychle ubývající vodou v Česku zatím zelené aktivisty neláká. Přitom je to téma neméně nebezpečné, než emise. Problém s nedostatkem vody Češi pocítí dřív a víc, než problém s oteplováním klimatu. Pracovat na tom, aby v krajině zůstávalo víc vody, je snad méně sexy, než „boj proti změně klimatu“?

Mohlo by vás zajímat:
V Brazílii nalezli obří smaragd za 10 miliard korun
Služební auto obra Koloděje
Jsme fosilní civilizace. A ještě dlouho jí budeme