Reportáž psaná v hloubi chodbic

Po více než roce práce je v dole ČSA vyraženo celkem na osm kilometrů. Foto: Severní energetická

S dobývací metodou chodbicování začala společnost Severní energetická v dole ČSA v lednu roku 2015. Těžkou dřinu horníků popsal v reportáži magazín Homér. Reportáž přinášíme ve zkrácené podobě.

Svahy pod Jezeřím protkává od ledna roku 2015 síť chodbic. Nejprve bylo nutné vytvořit základní větrní okruh o délce 1670 metrů. Postupně se síť rozrůstá o další kilometry chodeb. Po více než roce práce je jich v dole ČSA vyraženo celkem na osm kilometrů. Ročně důl ČSA vydá dobývací metodou chodbicování devadesát tisíc tun kvalitního hnědého uhlí. Vykoupeno je nezměrnou dřinou a těžkou prací chlapů, kteří se každý den vydávají do podzemí prodloužit chodbice o dalších šest metrů.

Čtěte také:
VIDEO: Jak se skládá obr na čtyřech kolech
VIDEO: Liebherr – vzpoura strojů

Než jsme se vydali do hlubin dolu ČSA, zajímali jsme se především o to, zda je chodbicování bezpečné. Uhelná sloj pod závěrnými svahy lomu ČSA, v blízkosti Krušných hor, byla ještě v šedesátých letech minulého století dobývána hlubinným dolem „Maršál Koněv“. Stará důlní díla se již nedají použít, a proto musí být všechny chodby nově vyraženy.

Svah Krušných hor provrtaný jako ementál příliš jistoty nevzbuzoval. Jak jsme ale zjistili, svahy jsou pod pečlivou kontrolou České akademie věd i Severní energetické. „Už více než dvanáct let monitorujeme stabilitu svahu. Velmi citlivé měřicí zařízení provozuje ve štole pod Jezeřím Česká akademie věd. Zařízení před lety zaznamenalo dokonce i japonskou tsunami. Na svazích lomu ČSA je rozmístěno více jak 5 desítek měřicích bodů. Kontroly probíhají každou hodinu. Výsledky měření se odesílají jak do Severní energetické, tak i do Výzkumného ústavu hnědého uhlí, kde se vyhodnocují. Při jakékoli anomálii systém posílá zprávy hned několika lidem z vedení lomu. Nejstarší referenční hodnota je dvanáct let stará a je v podstatě stejná. Svah je naprosto stabilní,“ ujistila mluvčí společnosti Gabriela Sáričková Benešová.

Do podzemí jsme se vydali se zkušeným doprovodem závodního dolu Antonínem Kotrbatým pěšky. Nejprve se zdálo, že projít všechny chodby bude hračka. Ze základního větrního okruhu a přes pasový dopravník jsme se dostali do chodbice ražené v profilu 5×5 metrů se svorníkovou výztuží a KARI sítí. Jak jsme ale postupovali hlouběji do svahu, ubývalo světla, zvyšovala se vlhkost a na zpocené obličeje se lepil všudypřítomný uhelný prach. Jak v tomhle může někdo pracovat, když já můžu stěží jít?

Ze tmy se vynořil svalnatý horník do půl těla svlečený. Z černého obličeje zasvítily bílé zuby v úsměvu: „Zdař Bůh“. Pásový dopravník, který vyrubané uhlí z chodbic odváží na povrch, se na chvíli zastavil. Chvíli na to se opět dal do pohybu. Slyšet není vlastního slova a mně, zvyklé na denní světlo a čerstvý vzduch, se zdá, že dýchat se příliš nedá.

„Chodbice je ražena razicím kombajnem PK-3r,“ upozornil nás Antonín Kotrbatý. Došli jsme až ke kombajnu, kde nás čtveřice horníků, svlečených do půli těla, uvítala hornickým pozdravem. Všimli jsme si, že nad pásovým dopravníkem jsou korýtka, o jejichž účelu nemáme ani tušení. „Tato korýtka jsou součástí bezpečnostního systému. Jsou plná vody a v případě výbuchu tlaková vlna nádoby shodí, voda v nich zkropí uhelný prach. Tím se sníží riziko dalších řetězových výbuchů a zahoření,“ vysvětluje Antonín Kotrbatý.

Po strastiplné cestě v útrobách úpatí Krušných hor jsme se dostali na špici chodbice. Tady se provádí samotné dolování uhlí. Tiskli jsme se ke stěnám chodbic, abychom co nejméně překáželi. Chlapi jen v bederních rouškách zatím vrtákem umístěným na špici razicího kombajnu narušili další část chodbice. Ještě zbývá pod stropy chodbic umístit svorníkové výztuže. Všechno jde ráz na ráz. Ocelové svorníky vztyčí horníci nad hlavy, jakoby nevážily skoro nic.

Při vší té dřině musí být navíc stále připraveni k útěku. Na stěně chodbice visí telefon. Když zazvoní, horníci zpozorní. Může to být varování, aby nasadili dýchací přístroje a z místa utekli. „Pro případ ohrožení požárními zplodinami jsou horníci vybaveni sebezáchrannými přístroji, na produktivních pracovištích jsou telefony a k odvolávce mužstva slouží i merkaptan, což je plyn nezaměnitelného zápachu signalizující nebezpečí a nutnost opustit důl,“ prozradil nám Antonín Kotrbatý. „Zatím k žádnému zahoření ani výbuchu v chodbicích nedošlo. Práce tady je mnohem bezpečnější, než byla v hlubině dolu Centrum,“ ujistila nás Gabriela Sáričková Benešová, když si všimla, že se naše pohledy stále s obavami stáčí k telefonu.

V hlubinném dole ČSA pracují horníci v ranních a nočních dvanáctihodinových směnách. V každé směně jsou obsazeny tři razicí kombajny po čtyřech lidech a další horníci v doprovodných profesích. Na povrch nás už naprosto vyčerpané putováním v dole dopravil vláček zavěšený na koleji u stropu. Tím své pracoviště opouštějí také horníci. Naše pouť hlubinou trvala tři hodiny. Další hodinu jsme ze svých těl smývali uhelný prach smíchaný s potem.

Chodbicování je prastará metoda dobývání uhlí

Chodbicování je metoda, jak hlubinným způsobem vytěžit zbytkové zásoby uhlí v bočních svazích lomu. Ty by zde jinak zůstaly nevyužité. Chodbicováním lze vytěžit zhruba 200 až 300 tisíc tun uhlí ročně, tedy pouze asi desetinu toho, co povrchovou těžbou. V současné době se metoda chodbicování v České republice provádí pouze v dole ČSA.

Mohlo by vás zajímat:
Zakládací vůz slouží uhelným rýpadlům
Rypadlo převáželi šest dnů
Rypadlo dokráčelo do cíle



Zatím nebyl vložen žádný komentář, buďte první.

Vstup do diskuze