Doba čtení:2 m, 54 s
Možnosti větrných a fotovoltaických elektráren při nahrazování klasických energetických zdrojů jsou možná mnohem menší, než se dosud soudí. Bez tradičních elektráren se neobejdeme. Takové jsou výsledky studie vědců z norské univerzity v Bergenu.
Podle studie fyziků z Bergenské univerzity dosáhne celková instalovaná kapacita větrníků a fotovoltaik vrcholu už kolem roku 2030 a nepřesáhne 1,8 TW. To v té době bude představovat sotva desetinu globální spotřeby energie. Tyto závěry jsou v ostrém kontrastu s dnešním předpokladem, že nové energetické technologie budou zažívat exponenciální růst dlouhá desetiletí a postupně nahradí velkou část dosavadních klasických zdrojů, uvedl server idnes.cz.
Čtěte také:
V Japonsku zbankrotuje rekordní počet solárních firem
Kdy nám zakážou žít?
Mezinárodní agentura pro obnovitelnou energii (IRENA) totiž předpovídá, že slunce a vítr pokryjí už v roce 2030 třicet procent energetické potřeby lidstva. Na základě podobných prognóz jsou postaveny i ambiciózní plány některých zemí. V Evropě je to zejména Německo, které chce do roku 2020 vyrábět v obnovitelných zdrojích 30 procent hrubé spotřeby elektřiny, v 2040 už 65 procent a v roce 2050 dokonce 80 procent.
Norští vědci se však domnívají, že jsou tyto plány příliš optimistické. Tvrdí, že růst větrné a fotovoltaické energetiky do roku 2015 má stejné znaky, které provázely i rozvoj jiných, nejen energetických technologií. Nakonec vždy došlo ke zpomalení a v některých případech k úplnému zastavení růstu.
Vědci z Bergenské univerzity považují za důležité varovat před rostoucí propastí mezi proklamovanými ambicemi větrné a solární energetiky a jejich skutečnými možnostmi.
Co už zelení energetici nespočítali
V případě větrníků a fotovoltaik jde podle Norů o čtyři hlavní omezující faktory. Prvním je faktický rozpor mezi skutečnými náklady na výrobu elektřiny v různých zdrojích a náklady, které jsou kalkulovány v prognózách. V optimistických výzkumných zprávách například nejsou zohledňovány všechny náklady vyvolané negativními vlastnostmi těchto zdrojů, tedy zejména jejich závislostí na denní době a počasí. Jedním z nich jsou náklady na udržování záložních zdrojů, které budou vyrábět elektřinu v noci a v době, kdy nefouká vítr.
Druhý limit souvisí s plochou a vzdáleností. Oba jmenované zdroje zabírají poměrně velkou plochu. V Česku je to v případě fotovoltaiky podle ministerstva zemědělství až čtyři tisíce hektarů zemědělské půdy. Oba zdroje také poskytují největší výkon v relativně velkých vzdálenostech od míst spotřeby elektřiny – například v pouštní či horské oblasti, nebo na otevřeném moři. To vyžaduje nákladné budování přenosových tras.
Třetím významným faktorem je v současnosti relativně nízká životnost materiálů a zařízení, která tvoří základ větrných a fotovoltaických elektráren. Podle jedné britské studie je reálná životnost tří tisícovek tamních pobřežních větrníků jen 12 až 15 let, zatímco vláda, která by chtěla v roce 2030 pokrývat z obnovitelných zdrojů 30 procent spotřeby, kalkuluje s 20 – 25 lety.
Poslední hlavní limitující faktor je podle norských vědců ekonomický. Ne zcela stabilní zdroje energií mají tendenci kanibalizovat své vlastní příjmové toky. Jakmile jsou postaveny, produkují elektřinu s minimálními náklady a za předpokladu dobře fungujícího trhu, který není zkreslen dotacemi, nutí majitele nabízet jejich produkci za určitých okolností dokonce za zápornou cenu. V takové situaci se sotva najdou zájemci o instalaci dalších kapacit, od nichž by se sotva dočkali kladného výnosu své investice.
Mohlo by vás zajímat:
V Severní Karolíně mají ze solárů hrůzu
iUHLI.tv: „Zelené“ peníze už Češi neuvidí
Německá Energiewende ohrožuje chudé