Uhlí a plyn ve službách zelené energie

Současné dění v energetice shrnuje šéf Seven Energy Alan Svoboda. Foto: Seven Energy

„Fosilní“ energetiku už skoro nikdo nechce. Proto je v Evropě mnoho prodávajících, ale jen málo kupujících. Jenže cesta k zelené energetice bez pomoci elektřiny z uhlí a plynu je téměř nemožná. A právě toho chce využít skupina Seven Energy při expanzi do Evropy.

Do zahraničí už postupně vyrazil ČEZ, EPH a nyní váš Seven Energy. Dají se tyhle tři expanze porovnat?

Každá z těch strategií se rodila v jiné době, v jiném prostředí evropské energetiky, ale společné těm expanzím je to, že jsou české, včetně kapitálu. A jsou důkazem toho, že v energetice mají Češi nejen tradici, ale také odvahu.

Čtěte také:
V energetice má smysl plánovat do roku 2030
Ředitelem Seven Energy se stal Svoboda

Vyhlásili jste zájem o investice do klasické energetiky, tedy zejména uhelné, případně i o prodej, nebo i distribuci elektřiny. Nemělo by to být naopak, když uhlí v Evropě časem skončí, ale prodávat a distribuovat se bude pořád…

Kromě elektráren nás zajímá prodej elektřiny, distribuce spíše okrajově, třeba jako součást lokální soustavy. Primární jsou ovšem elektrárny. K tomu nás vede realistické hodnocení stavu v Evropě. Situace je totiž asymetrická. Na jedné straně je mnoho prodávajících – přitom nikoliv z důvodů, že by byla vhodná doba prodávat –  a na druhé straně jen minimum kupujících.

Prodávají ti, kteří jsou pod přímým tlakem veřejnosti, politiků a vlád, jež chtějí, aby se zbavili „staré“ energetiky. Prodávají také ti, pro které je klasická energetika koule u nohy, která je brzdí v nástupu do nové zelené energetiky, což je případ i řady velkých evropských akciových společností, které dříve tvořily páteř evropského energetického systému. Cena elektřiny totiž, díky přímým dotacím do obnovitelných zdrojů, klesla natolik, že jejich investice do „klasiky“ se jim už nikdy nevrátí.

Kupují ti, kteří nejsou pod přímým politickým tlakem a zároveň nejsou na burze, takže se nemusí zpovídat akcionářům ze svých plánů a z toho, jak dlouhodobý je horizont těchto plánů. Díky tomu máme větší šanci nakoupit za podmínek, které dávají šanci na zhodnocení adekvátní riziku, které na sebe přebíráme. Navíc kromě příjmů z výroby elektřiny, je často možné rozšířit i dodávku tepla, lépe uzpůsobit zdroje k poskytování záložních služeb anebo prodloužit akceptovatelnost zdroje přechodem na spalování biomasy. Riziko se dá do jisté míry též snížit diverzifikací portfolia zdrojů přes více zemí.

A není tenhle přístup – v kontextu politického dění v Evropě – poněkud zpátečnický?

Pozor, my přeci nemáme nic proti Pařížské dohodě! Věříme a podporujeme přechod k bezuhlíkaté energetice. Vycházíme přitom z toho, co si mnoho lidí zatím stále nechce plně připustit. Klasickou energetiku zatím nejde jen tak vyřadit, protože za ni není dostatečná náhrada. Dokonce i země, které mají hodně „zelené“ energie, potřebují vyvažovat poklesy výkonu svých obnovitelných zdrojů a řešit výrobní přebytky v systému. To je i případ Německa a jeho sázky na „Energiewende“. Odpůrci „staré“ energetiky neberou v úvahu to, že současné sítě jsou, díky svým robustním parametrům, schopné pojmout elektřinu z OZE do nějakých 20 procent podílu. Se vzrůstajícím podílem pak již geometricky rostou i technické problémy udržení bezpečného provozu takové energetické soustavy. Loni v Německu utratili za stabilizaci sítě „násilným“ vypínáním a zapínáním zdrojů více než miliardu EUR a tyto náklady, jak jsem říkal, geometricky porostou. Bez klasické energetiky by to navíc ani nebylo technicky možné.

A tomu nepomůžou další dotace OZE, zde je třeba ekonomicky motivovat provozovatele stávajících klasických zdrojů, aby je ponechali v soustavě k takovému využití, a je třeba mohutně investovat do přenosové soustavy. Síťové investice jsou však ty zdaleka nejtěžší na projednání a schválení včetně výkupu nebo „zabřemenění“ všech pozemků. Proto také ani Německo, přestože se staví do čela světového pelotonu podpory obnovitelných zdrojů, není schopno i po mnohaletém úsilí postavit severo-jižní trasu své sítě. I když je zcela jasné, že bez ní a s dále rostoucím podílem OZE budou sítě ve střední Evropě brzy na hraně kolapsu. A dokud nebudou sítě na „novou“ energetiku takto připravené, mohou se o stabilitu soustavy postarat de facto jen klasické zdroje.

Abychom v tom měli všichni jasno: Mohla by nyní fungovat síť, do které by elektřinu dodávaly jen obnovitelné zdroje?

V žádném případě! To je fyzikálně nemožné. Potřebujete další zdroje pro vyrovnávání nabídky a poptávky v každém okamžiku a pro kontrolu toků energie v sítích, aby se celá soustava nezhroutila. Obě tyto klíčové role plní v systému především uhelné a plynové elektrárny.

„Nová“ energetika vás zatím neláká?

Pokud máte na mysli, solární nebo větrné parky, my v téhle oblasti nemáme expertní zkušenosti, takže do toho jít nechceme z opatrnosti. Navíc kromě samotných developerů takových projektů se musí investoři smířit s velmi špatnou návratností. Zde je to přesně obráceně, než u „klasiky“ – hodně kupujících a málo prodávajících. V oblasti OZE vidíme příležitost spíš v inovacích na rozhraní výroba-spotřeba a věříme v budoucnost více distribuované energetiky, kde výroba, lokální akumulace a spotřeba elektřiny, ale i tepla, budou blízko sebe. To nás docela zajímá.

Řekněme, že je nějaký rok 2040 a uhlí již v evropských energetických mixech nefiguruje. Jaký bude byznys skupiny Seven?

No, jistě budou dále fungovat například zdroje zkonvertované na biomasu. Věřím, že i nadále budou fungovat klasické plynové elektrárny jako rezervní zdroje a poskytovatelé služeb soustavám. A uvidíme nástup nových technologií – průmyslových baterií a celé distribuované energetiky. Budeme se v těchto oblastech jistě také angažovat.

Ale je také fakt, že nás nic nenutí zůstat jen u energetiky. Takže těžko předpovídat, co budeme dělat v roce 2040. V tom máme výhodu oproti akciovce na burze, protože nemusíme mít dlouhodobý konkrétní plán. My se můžeme pružně přizpůsobovat. Což je přesně to, co dělá velkým firmám problémy.

Jak velký může být reálný podíl OZE v tuzemské energetice?

Pro tuhle odpověď je rozhodující to, zda se v budoucnu budou energetické systémy spravovat nadále na národním, nebo nadnárodním principu. Je to podobné, jako u řízení letového provozu. Dokud si jej obstarávaly jednotlivé státy EU, nebylo nikdy ve vzduchu tolik letadel, jako jich může současně létat, když je řízení evropské. Ale je otázka, zda by na to politici a veřejnost byli vůbec ochotni přistoupit – vzdát se kontroly nad svou energetickou soustavou je velké dilema.  Každá země má navíc zcela jinou energetickou politiku a tato divergence se v čase spíše prohlubuje, jak by se pak mohlo domluvit 28 států Unie?

A jen v národním měřítku nemá Česko podmínky na to, aby mohlo fungovat na čisté elektřině z OZE, protože si jí nedokážeme vyrobit dost. Nevětší potenciál by zřejmě měla biomasa, která by se ovšem musela také dovážet. Navíc od někud, kde to nezpůsobí vedlejší negativní efekty, díky kterým by bylo, jak se říká více škody než užitku. Ale kdyby se tohle vyřešilo, tak ano, biomasa by měla potenciál. Solár má potenciál jen omezený, spíš jen v tom distribuovaném modelu pro domácí využití. Můžeme výrazně přecházet na plyn. Můžeme přestat být exportéry elektřiny, to se také projeví. Velký otazník je jádro, o kterém může rozhodnout jen stát. A jen stát ho může zaplatit.

Slunce v Česku v létě svítí, ale ne nejvíc, vítr má potřebnou průměrnou rychlost jen na pár místech v republice, voda nám ubývá, a biomasa znamená další exhalace z dopravy… Máte nějaké vysvětlení, proč přes zřejmou nesmyslnost teorií o energetice postavené na OZE, dostávají protagonisté těchhle nápadů tolik prostoru v médiích?

Mediální rovina je jen jedna část. Já tam vidím jako velmi podstatnou rovinu investiční. Na trhu je nyní spousta peněz, které hledají využití. A je spousta rádoby podnikatelů i inovátorů ale i skutečných podnikatelů a inovátorů, kteří by si na ty peníze spojené se zelenou energetikou chtěli sáhnout.  Investoři do toho chtějí jít, banky na to půjčují, na rozdíl od klasické energetiky, vlády na to často dávají garance… Okolo takto sycených projektů se pak točí mediální kola v Česku i v Evropě.

Podpora inovací a technologického pokroku, to je zcela v pořádku. Ale plošné nasazení dává smysl až, když jsou to už ověřené a ekonomicky zdravé věci. Jenže tak tomu často není a vše se opírá jen o dotace a jiná privilegia. A do toho investovat není zdravé. Každopádně my se vidíme na té technicky odpovědnější straně, která investuje především do stability sítí.

Za své působení v ČEZu jste se podílel na utváření tuzemského energetického trhu. Udělalo se v tomto směru tehdy všechno dobře, nebo byste zpětně něco změnil?

Otevření trhu, které to přineslo, byla evropská priorita, aby začala fungovat konkurence a cena byla indikátorem skutečného poměru nabídky a poptávky. Celý ten model, včetně obchodovaných emisních povolenek, dával smysl. Povzbudilo to také nové investice. A kdyby regulátoři drželi nastavené podmínky, kdyby drželi celý mechanismus, tak bychom dnes měli v Evropě nejlepší možný energetický mix a ještě navíc s nejnižšími náklady pro spotřebitele. I OZE by se do toho vešlo na tržním principu, namísto nákladných dotací. K podobnému tržnímu systému se dnes vracejí některé země, třeba jako Velká Británie, kterým již došla trpělivost s vyčkáváním na nápravu evropského modelu.

Když se Německo utrhlo ze řetězu a přestalo brát ohled na dohody a energetické priority EU a vrhlo se na OZE, a nikdo mu v tom nezabránil, srazilo to hodnotu energetických zdrojů o často až 90 procent. A to v řádu spíše měsíců než let! Z toho se už celá energetika nikdy nevzpamatovala. Kdybychom toto vše věděli už v roce 2004, tak by možná bylo lepší jít, říkejme jí, francouzskou cestou, tedy ponechat energetiku zcela regulovanou a stát by určoval co dělat a nedělat. Mnoho liberálů by vám řeklo, že to je špatně. Já patřím mezi ně, věřím, že po nezdařených schématech cílené podpory drahých nevyzrálých technologií s malým přínosem, bude opět trh rozhodovat co je nejrozumnější a nejefektivnější.

Řadu let jste působil v předsednictvu evropského energetického sdružení Eurelectric a také v předsednictvu mezinárodního sdružení obchodníků s energiemi EFET. Můžete z těchto zkušeností účinně čerpat ve své současné pozici?

Určitě ano, ať už zkušenosti, nebo kontakty. V energetice se musíte dívat přes hranice vždy. Každá země razí svoji politiku, která není kompatibilní s hlavním proudem v EU. Zdá se mi, že Unie už rezignovala na snahu vytvořit jednotný energetický systém. Chtěli se zalíbit všem, ale to prostě nejde.

Jak velkým hráčem může tak za pět deset let Seven v Evropě být?

Už jsem to říkal: Scéna se rychle mění, dochází k obrovskému transferu hodnoty od jedněch hráčů k druhým, firmy se transformují, zavádí se nové regulace a staré se ruší, rozdávají se dotace… V takovém prostředí se těžko funguje velkým firmám, protože je to na jejich rozhodovací schéma moc rychlé. Nás tohle nesvazuje, my můžeme růst. Nemáme zároveň ambice růst neomezeně a nechceme se tlačit tam, kde to neznáme. Prostě budeme solidní energetická firma.

Kdo je Alan Svoboda?
Alan Svoboda je absolventem inženýrského studia v oboru informačních technologií a aplikovaných věd na Západočeské univerzitě v Plzni, má tituly MBA ve financích a MA z ekonomie z Univerzity Státu Missouri v Kansas City v USA, úspěšně dokončil také mezinárodní finanční postgraduální program CFA (Chartered Financial Analyst).

Mezi roky 2004 a 2014 byl šéfem strategie a obchodním ředitelem energetické Skupiny ČEZ. Ze své pozice se přímo podílel na transformaci Skupiny ČEZ i na utváření energetického trhu v České republice. Řadu let působil v předsednictvu evropského energetického sdružení Eurelectric a předsednictvu mezinárodního sdružení obchodníků s energiemi EFET.

Před tím byl partnerem v mezinárodní konzultantské společnosti McKinsey & Company, kde se na různých pozicích v Evropě i zámoří specializoval zejména na oblast energetiky.

Mohlo by vás zajímat:
VIDEO: Sen každého kluka z pískoviště
V lomu našli pravěký strom starý 20 milionů let
Největší bagr na světě udělal kariéru ve filmu