Analýza: Má smysl dovážet uhlí?

Server iUHLI.cz přináší analýzu Petra Hlinomaze, která se zabývá otázkou možných dovozů hnědého uhlí do České republiky. Ukazuje, že zatím není patrný ani prostor, ani motivace, které by měly vést k výraznému zvýšení potřeby dovozu hnědého uhlí do Česka. Lze předpokládat, že bilance zůstane více méně zachována. V příštím týdnu nabídneme druhou část, která se bude týkat uhlí černého. 

Jestliže se čas od času hovoří o dovozu uhlí do České republiky a o jeho potřebě minulé, nebo budoucí, pak zákonitě vyvstane otázka, jak tomu bylo s importem uhlí dříve a jak je tomu nyní. Téma, zda a nakolik se v budoucích létech bez dovozů obejdeme, nebo neobejdeme, může být prozatím ponecháno stranou, je třeba se nejprve podívat na celkovou dosavadní bilanci uhlí.

Statistiky ukazují, že v případě hnědého uhlí zatím nebylo nejmenších důvodů k dovozu, který by si zasloužil větší pozornosti. A potřeba není prakticky ani dnes. Chceme-li dostat odpověď, jak tomu bude v budoucích létech a desetiletích, bude nutno obrátit pozornost k dostupným odhadům vývoje české energetiky, například zpracovaných českou vládou. V případě černého uhlí existovala a existuje motivace k dovozům i vývozům, a to hlavně z důvodu vyladění kvality uhlí pro další použití v průmyslu.

Hnědé uhlí

Pohled na celkovou bilanci spotřeby a produkce hnědého uhlí, jak ji zachycuje dlouholetá statistika, nepřekvapí závěrem, že Česká republika byla v minulosti vždy soběstačná. Hnědé uhlí určené de facto výhradně k energetickým účelům sloužilo v prvé řadě k výrobě elektřiny a na druhém místě k výrobě tepla. V minulosti jsme byli dokonce nezanedbatelným vývozcem.

To platí v zásadě až do dnešních dnů, což lze vyčíst z dat loňského roku, byť ještě neúplných, s chybějícími prosincovými čísly.

Export hnědého uhlí za 11 měsíců loňského roku představuje necelých 2,5 procenta v poměru k celkové produkci. Import hnědého uhlí představuje v témže období zhruba 3,6 procenta ve srovnání s celkovou produkcí. Je to určitý posun proti podcházejícím létům, kdy dovoz nedosahoval ani jednoho procenta objemu celkové roční těžby. I přes tento nárůst se ale v žádném případě nedá vůbec hovořit o nějakém podstatném významu dovozů. Pokud vidíme objemy dovozu v řádu jednotek milionů tun v situaci, kdy se produkce počítá na desítky milionů tun, pak jde zatím jen o určitá množstevní vyrovnání (tam, kde například z různých důvodů došlo ke změnám dodavatelsko-odběratelských vazeb) nebo cenové arbitráže a obchod včetně možnosti dalšího exportu.

Data v grafu, kde je zachycen pohyb hnědého uhlí „přes hranice“ s vybranými zeměmi ve finančním (korunovém) vyjádření, demonstrují několik skutečností:

• pokud dovážíme do Česka hnědé uhlí, pak z 90 procent z Německa a jen malým dílem z Polska,
• proti těmto dovozům stojí téměř dvojnásobné vývozy hnědého uhlí složené z exportu do Polska a na Slovensko a drobně také do Německa,
• de facto žádná „výměna“ hnědého uhlí není se sousedním Rakouskem a nedovážíme (ani nevyvážíme) žádné hnědé uhlí z Ruska, či Ukrajiny, nebo dokonce ze Spojených států. To jsou země, které obvykle figurují v širších úvahách o dovozech a závislosti Evropy na energetických surovinách.

Tento rozklad dovozu a vývozu uhlí může být sice zkreslen cenovými a měnovými faktory, protože, jak bylo řečeno, jde o finanční vyjádření (v korunách) a ne objemové (v tunách). Jistě však není důvodem k tomu, abychom mohli v tento okamžik tvrdit, že dovoz hnědého uhlí do Česka existuje hlavně kvůli jeho nedostatku na tuzemském trhu. Projevzuje se zde více mezinárodní obchod s uhlím. Drobné odchylky roční spotřeby a produkce se pak také odrážejí ve vývoji tuzemských uhelných zásob.

Tento závěr potvrzuje ještě třetí pohled do statistik. Z grafu je patrné, že v zemích sousedících s Českou republikou je bilance hnědého uhlí vyrovnaná. Jinými slovy, nepozorujeme zde žádnou nerovnováhu, která by nahrávala jednostrannému převozu hnědého uhlé z jedné země do druhé, tedy např. i ke zvyšování dovozu do Česka. Aby mohlo (z různých důvodů) dojít k  podstatnému zvýšení dovozu hnědého uhlí do České republiky, musely by se změnit poměry i v příslušné sousední zemi.

Z výše uvedených dat tedy zatím není patrný ani prostor, ani motivace, které by měly vést k výraznému zvýšení potřeby dovozu hnědého uhlí ze zahraničí do Česka. Zatím lze předpokládat, že bilance zůstane více méně zachována. Dovoz hnědého uhlí v principu přichází v úvahu, ale je třeba hledat odpověď na otázku proč a odkud, pokud vytěžené tuny uhlí v okolních zemích zatím mají své místo.

Pro další nebo jiné argumenty je třeba sáhnout jinam. A to po výhledech a očekáváních (v prvé řadě spotřeby) pro budoucí desetiletí, jak jsou obsaženy například v různých verzích Státní energetické koncepce. To je však již za rámcem tohoto článku a může být předmětem některého z příštích příspěvků.