Forbesovské ohlédnutí: Tykač ve verzi 2014
Fotografové Forbesu fotili Pavla Tykače v lomu Vršany.
Miliarda dolarů, 50 let a mizerná pověst. Jak k tomu všemu přišel Pavel Tykač, jeden z nejbohatších lidí Česka? I to se dozvíte v rozhovoru, který Tykač poskytl v dubnu 2014 magazínu Forbes. Server iUHLI.cz přináší rozhovor v nezkrácené podobě jako zajímavé ohlédnutí a ukázku toho, jak rychle se český energetický trh proměňuje včetně plánů těch, kteří mu dominují.
Jakou myslíte, že máte pověst?
(chvíli váhá)… Tvrdý… ostrý… agresivní. (mlčí) Asi jinou, než je realita.
Jaká je realita? Měkký, tupý?
Ne. To ne (smích). Myslím, že ve skutečnosti se zdaleka tak nevěnuji byznysu, jak to možná vypadá. A jsem úplně někdo jiný, než jsem byl před 20 lety. Každý muž je jinak ambiciózní, jinak přemýšlí a má jiné hodnoty ve 20, ve 30, v 50…
Jaké jste měl hodnoty v pětadvaceti?
Tehdy přišla revoluce a já jsem byl ohromně ambiciózní. Byli jsme chudí, když jsem se ženil, bylo mi 21 let, byl jsem na vejšce ve druháku a živila mě žena, která byla učitelka. Chtěl jsem vydělat peníze. A jednoduše jsem uvažoval tak, že když něco zákon nezakazuje, tak je možné to dělat. Uvažoval jsem přímo, dělal jsem rychlé agresivní obchody a nezabýval se vztahy, souvislostmi a jejich důsledky. Nepotřeboval jsem zapadat do tehdejšího prostředí byznysu ani s ním nějak zvlášť komunikovat. Trávil jsem v práci 16 hodin denně a byl jsem hrozně orientovaný na cíl.
Ve válce používáte prostředky adekvátní vašemu protivníkovi.
Co se stalo, že teď tvrdíte, že jste někdo jiný?
Přístup k byznysu a ke kariéře jsem změnil na konci devadesátých let, kdy můj styl života odneslo mé tehdejší manželství. Když ČNB vyhlásila nucenou správu v Agrobance (bylo to v září 1996 a banku tehdy ovládala skupina Motoinvest reprezentovaná Pavlem Tykačem, pozn. red.), stáhl jsme se z aktivních obchodů a po složitém rozchodu jsme se s manželkou začali střídat v péči o naše ještě malé děti. Úplně jsem změnil životní styl. Chodil jsem domů z práce ve dvě ve tři, abych mohl být doma, a trávil jsem s nimi spoustu času na jejich kroužcích, tenisech a gymnastikách. To byl přelom tisíciletí a pak už jsem nikdy nenaskočil do pracovního tempa devadesátých let. Když se z nich stali puberťáci, začal jsem se pomalu vracet k byznysu, ale už ve mně nebyla ta agresivita.
Vaše pověst včetně osmileté, teprve loni ukončené uhelné války je ale dost agresivní.
Ve válce používáte prostředky adekvátní vašemu protivníkovi. Konflikt s tehdejším ČEZ (pod vedením Martina Romana, pozn. red.) vytvářel dojem, že jsem se nezměnil a že dělám obchody dál strašně tvrdě. Ve skutečnosti to byl ale jeden konflikt se skupinou lidí, která měla v energetice velmi silné postavení a akcionářská struktura v Czech Coalu jí komplikovala život. Došlo tedy ke střetu, který byl vzhledem k mé minulosti nějak zvenčí vnímaný. Ale za mě to nemělo už nic společného s tvrdými obchody typickými pro devadesátá léta. Já vlastně za posledních osm let neudělal kromě Czech Coalu žádný jiný významný obchod. Přesunul jsem se do pozice dlouhodobého vlastníka, dohodli jsme se s ČEZ a teď už si uvědomuji hlavně to, že v mosteckém regionu zbyli jen dva skutečně velcí zaměstnavatelé. My a Unipetrol. Je to chudý kraj a zodpovědnost majitele šachty za lidi a jejich práci je obrovská. Je to úplně jinak vidět z pražské kavárny a jinak z denní reality Severočeského kraje.
Kolik obchodů jste udělal za posledních deset let, víte asi jen vy sám. Kromě bitvy s ČEZ a EPH ale byla také například Sokolovská uhelná…
Co bylo v Sokolovské uhelné?
ČTĚTE VÍCE:
Sokolovská uhelná postavila parkoviště u nemocnice
Sokolovská uhelná obměnila vedení
Sokolovské uhelné klesl zisk na 633 milionů
Zvenčí to vypadá, že jste chtěl doly tvrdě ovládnout přes podíl Jana Kroužeckého.
To se povídá. Ve skutečnosti je to tak, že Honza Kroužecký je můj dlouholetý kamarád a já před deseti lety jen v přímém přenosu sledoval, co se mu dělo. Firma byla zprivatizovaná ve třech lidech manažerskou privatizací (Kroužecký vlastní 30% podíl, její současní šéfové František Štěpánek a Jaroslav Rokos mají zbylý podíl, pozn. red.). Kroužecký je z akcionářů nejstarší a jednoho dne asi půl roku po privatizaci přišel do práce, zastavili ho na vrátnici a nepustili ho dovnitř. V igelitovém pytli mu přinesli obsah stolu s tím, že mu už skončila pracovní smlouva, a sebrali mu i to ojeté BMW, kterým jezdil. Předtím se stále mluvilo o tom, že je třeba mu prodloužit manažerskou smlouvu, ale nějak k tomu nedošlo. Štěpánek mu prý řekl: Jsi z nás nejstarší, my máme majoritu a nikdy z firmy nic mít nebudeš. Žádnou dividendu nevyplatíme (později skutečně firma vysoké dividendy nevyplácela, pozn. red.) – takže ti za podíl nabízím 200 milionů korun. A za každý den, co se budeš rozmýšlet, cena o milion klesá. Honza z toho byl vytřeštěný, protože asi všichni víme, jakou má hodnotu třetina Sokolovské uhelné.
Jakou?
Já myslím, že určitě přesahuje pět miliard korun. Takže přišel mimo jiné i za mnou a hledal pomoc. Já mu nabídl, že když bude potřebovat peníze, tak mu půjčím. Od té doby mezi sebou bojují. František Štěpánek ví, že jsme s Honzou Kroužeckým přátelé, a spojuje mě s celou záležitostí. Ale já nechci a nemůžu kupovat žádný podíl Sokolovské uhelné. „Provinil“ jsem se jen tím, že jsem byl ochoten půjčit Kroužeckému peníze na chystané navyšování základního jmění firmy tak, aby o svůj podíl nepřišel. Dokonce jsem se kdysi pokoušel zprostředkovat nějakou dohodu mezi akcionáři, ale to se nepovedlo.
Takže jste ani neposílal slavné dopisy manželkám Štěpánka a Rokose, aby jejich manželé své podíly prodali za miliardu?
Ne.
Takové dopisy tedy neexistují?
Nevím, rozhodně ne podepsané mým jménem.
Související články