Forbesovské ohlédnutí: Tykač ve verzi 2014

Když se vrátíme k vaší pověsti – trápí vás, že se s vámi stále táhne ta špatná z devadesátých let, když vy sám sebe teď popisujete úplně jinak?

Doufám, že není jenom negativní. Beru život tak, jak jde, a nijak zvlášť mě to netrápí. Vezměte si, že jsem začínal jako obyčejný kluk, něco se mi povedlo a něco ne. Není mi asi příjemné to, že pověst neodpovídá realitě, ale nejsem typ, který by plakal nad tím, že se mu třeba nepovedou tři věci z deseti. Povedlo se nám vybudovat firmu, kde i v dnešní době rostou reálné mzdy, která za posledních osm let zaplatila státu před 20 miliard na nejrůznějších daních a odvodech. Myslím, že to významná část lidí vnímá, byť to asi bylo zastíněno konfliktem z ČEZ.

Proč to byl asi nejtvrdší střet za posledních deset let?

Já to tak dramaticky neviděl. Do roku 2012 jsme vlastně měli dlouhodobé smlouvy na dodávky uhlí, s nimiž toho nešlo moc dělat, a následnému navýšení cen, které jsme chtěli my, se logicky protistrany bránily. Cena hnědého uhlí byla obrovsky podceněna vůči ostatním zdrojům energie, což samozřejmě majitelům elektráren vyhovovalo. Já naopak považoval za hluboce správné, že se cena hnědého uhlí narovná a anomálie devadesátých let zmizí. S tím, jak se termín roku 2012 blížil, rostla nervozita a obě strany asi počítaly se všemi variantami. A protože máme minimum bankovních úvěrů, díky čemuž se cítím ohromně svobodný, nebyly na nás tlaky přes banky. Takže se šlo přes pověst.

Na trhu se logicky vnímalo, že součástí sporů byly i články o Martinu Romanovi, které vyšly v roce 2011 a prokazovaly jeho blízkost k firmám kolem plzeňské Škody.

Možná logicky, ale o realitě to nic nevypovídá. Nevím, jak se vyjadřovat k historii Škodovky vhledem k tomu, že jsem vlastníkem Czech Coalu, který je zástupcem firmy související s její privatizací (Appian Group, pozn. red.). Mám tak přístup ke spoustě informací, ale ten jsem měl už od roku 2008 a rozhodně se nechci vyjadřovat k tomu, jak to měl nebo má Martin Roman se Škodovkou.

Po odchodu Romana z postu předsedy představenstva ČEZ se ale jednání, která vyústila v podpis vašeho padesátiletého kontraktu na uhlí s ČEZ, pohnula. Byl to zlom?

Myslím, že ano. Z vyjednávání vypadl osobní aspekt, a když kontrakt firmy začaly řešit věcně, tak se začala dohoda rýsovat rychle. Zdravý rozum velel, že se nakonec dohodneme.

ČTĚTE VÍCE:
ČEZ za tři čtvrtletí vydělal 16,6 miliardy
Šéf ČEZ: Uhlí bude třeba i po roce 2030
Šéf ČEZ: Vattenfall nás zajímá

Nikdy jste v byznysu zdravý rozum neztratil? Jak jste s ním vlastně začal?

Byl jsem normální kluk z Čelákovic, maminka prodavačka, tatínek topenář. Vystudoval jsem počítače na ČVUT, myslel jsme si, že budu nudný elektroinženýr, ale když jsem se vrátil z vojny, přišla revoluce. Jako mladí manželé jsme byli dost bez peněz, tak jsem je chtěl vydělat a začal jsem obchodovat s počítači. Zjistil jsem, že asi nějaké schopnosti mám, a během tří let jsem vybudoval lídra trhu s neznačkovou výpočetní technikou Vikomt. Byl to start od nuly k miliardě. Trh byl prázdný, marže v oboru neuvěřitelné, doba neuvěřitelná. Pak to šlo dál s výjimkou nějakých pěti šesti let na přelomu tisíciletí, kdy jsem téměř nic nedělal. Považuji svůj dnešní stav za shodu okolností. Našel jsem něco, co mě bavilo, co mi šlo a úspěšné obchody se řetězily. Já vlastně nikdy netoužil být nějak zvlášť bohatý a překvapilo mě , že jsem se dostal do takového města, kde jsme. Teď už ani nemám zvláštní ambici slušně se starat o majetek a nedívat se na jeho devastaci.

Jste jeden z 1645 lidí na světě, jejichž jmění ocenil Forbes na více než miliardu dolarů. Jaké to je, být miliardář? Většinu lidí asi fascinuje ten nepředstavitelný pocit, že by si mohli koupit cokoli na světě.

Já nevím, asi záleží na tom, jaké máte kořeny. Já jsem ze sedlácké rodiny a naši mě doma naučili chovat se k penězům rozumně. Dnes nejsem úplný šetřílek, byť si ze mě kolegové dělají srandu, že peněženku do hospody zapomínám často. Obecně mám k penězům respekt, ale je to jen jedna stránka života. Opravdu to neznamená, že když máte více peněz, jste v životě šťastnější. Na jednu stranu jsou cestou ke svobodě, nemusíte řešit, jak zaplatíte nájem či za co koupíte auto, na druhou stranu se o ně musíte starat, a když o nějaké hloupě přijdete, tak vás to štve.

Je něco, za co rád utrácíte?

Asi za víno.

Foto: Forbes, Facebook

Foto: Forbes, Facebook

Kolik jste utratil nejvíc?

Dobré lahve stojí desítky tisíc korun.

Člověk jako vy si přeci nekupuje víno, ale vinařství.

(smích) Vinařství si koupil kolega Honza Dienstl. Já sklízím asi 150 hlav bílých hroznů z pražské Grébovky. Je to mladá réva rýnského ryzlinku, letos bude mít teprve třetí úrodu a víno mi dělá právě Honza. Vždy ho podezírám, že do něj přidává ještě své lepší víno, aby to bylo trochu pitelné.

Jakým jste si prošel vývojem vztahu k penězům? Měl jste období rozhazování?

Myslím, že ne. Neměl jsem ruské období. Když jsem prodával Vikomt, bylo to o stovkách milionů korun a se ženou jsme si udělali k Vánocům radost tím, že jsme si koupili každý úplně nového favorita. Do té doby jsem jezdil starým žigulem. Splatili jsme půjčku na stavbu domu v Čelákovicích a stále jsme se drželi při zdi.

Jak se vychovávají děti, které celý život žijí obklopeny spoustou peněz?

Naše starší děti jsme s bývalou ženou vychovávali úplně normálně. Dostávaly kapesné asi stejné, jako mají vaše děti, do deseti let chodili do vesnické školy v Kamenici, lítaly v otrhaném tričku se spolužáky po lese. Dnes syn studuje v Anglii biotechnologie a ještě nejméně tři roky bude, dcera také studuje na univerzitě a nežijí nijak nad poměry. Počítám, že bude mnohem větší problém s malými dětmi. Je pravda, že jsme si na peníze už nějak zvykli, hodně cestujeme, a moje čtyřletá dcera tak většinu svých letů absolvovala v private jetu.

Kolik dětí vlastně vychováváte?

Pět, ale s manželkou máme dohromady osm dětí. Dvě jsou naše, žena má čtyři děti z předchozích manželství a já také dvě. Cítím se jako otec pěti dětí – dvě jsou dospělé a tři jsou naše nejmladší. Jedenáctiletá dcera mé paní s námi totiž žije, co pamatuje. Není to tak, že bychom ostatní odstrkovali, ale prostě jsou dospělé a žijí po celém světě. Ročně děláme čtyři pět akcí, kdy se sejdeme opravdu všichni. Obvykle na narozeniny, byť všechny slavit pohromadě nemůžeme.