Doba čtení:2 m, 34 s
Před deseti lety vzala za své Elektrárna Tušimice I, kterou po čtyři roky budovaly také tisíce mladých lidí jako stavbu mládeže. Třináct tisíc tun šrotu, převážně mosazi, mědi a železa, a deset tisíc tun železobetonu a cihel. To je vše, co zbylo z provozního zařízení Elektrárny Tušimice I. Její zašlou slávu dnes připomíná jen správní budova, jež čeká na své případné další využití. Informovala energetická společnost ČEZ v tiskové zprávě.
Demolice elektrárny Tušimice firmou SUNEX začala v dubnu 2005, přičemž vyvrcholila na konci téhož roku unikátním odstřelem 196 metrů vysokého železobetonového komína. Hromady sutě a šrotu tehdy ekonomové vyčíslili na 75 milionů korun. To pokrylo náklady na likvidaci elektrárny.
„Bourací stroje projely bránou jedničky 4. dubna 2005. Tím začaly demolice staveb. První etapa přitom obnášela likvidaci bagrovací stanice, kotelny, zauhlování, nádrže na demineralizovanou vodu, čerpací stanice surové vody, provozní soubory ze strojovny a chemické úpravny vody,“ zavzpomínal na konec jedné ze „svých“ elektráren Otakar Tuček, ředitel Elektráren Tušimice a Prunéřov. V dalších etapách byly odstraněny ostatní výrobní soubory.
Ve finále tak z elektrárny zbyly jen komín a oplechovaná východní stěna kotelny. Obojí vzalo za své v listopadu 2005, nejdříve bagry strhly 45 metrů vysokou stěnu kotelny a poté během osmi vteřin padl k zemi za účasti téměř tisícovky diváků 195 metrů vysoký železobetonový kolos. „Dá se říci, že tím vlastně skončila první vlna ekologizace podkrušnohorských elektráren Skupiny ČEZ. Ty potřebné byly na konci 90. let minulého století odsířeny. Nevyhovující bloky pak byly odstaveny a v jednom případě byla zbourána i celá elektrárna. V té době jsme se ovšem již připravovali na druhou vlnu ekologizace, která začala v roce 2007 komplexní obnovou Elektrárny Tušimice II,“ dodal Tuček.
Historie tušimické jedničky se oficiálně začala psát na jaře roku 1960, kdy se na 18 hektarech pozemku poprvé začala těžit zemina v místech budoucích základů. Postavit novou a tehdy vysoce moderní elektrárnu někde mezi Chomutovem a Žatcem bylo v plánu už od roku 1954. Mělo jít o takzvanou vývojovou elektrárnu na bázi uhlí z pětipeské pánve. Tři roky ale trvalo, než se vyjasnila koncepce. Tehdejší ministr energetiky Vlasák pak dal příkaz umístit elektrárnu u Břežan v okrese Žatec. Měla mít šest bloků po 100 MW.
Jenže kvůli tehdejšímu vládnímu nařízení o čistotě ovzduší a toků v kraji Ústí nad Labem byla v březnu 1958 ze strany krajských zemědělských a chmelařských orgánů prověřena vhodnost této lokality. Panovaly totiž obavy, že popílek a oxid siřičitý budou mít negativní vliv na chmel. Proto bylo požadováno, aby elektrárna buď měla zařízení na odlučování SO2 (tehdy víceméně utopie), nebo aby byla umístěna jinde, konkrétně více na severozápad od navrhovaného staveniště u Břežan a tím i dále od centrální chmelařské oblasti.
Stavba elektrárny byla zcela ovlivňována v duchu tehdejší doby, tedy nejrůznějšími zásahy vládních a komunistických stranických orgánů a obvyklou politickou kampaní s tituly, prapory, závazky, standardami a socialistickou soutěží. „Elektrárna Tušimice – Stavba mládeže!“ znělo prakticky všude.
