Podle nejnovějších závěrů analytiků Mezinárodního měnového fondu (MMF) na přechodu na elektromobily státy v EU nevydělají. Ale Česko, Slovensko a Maďarskou dostanou vyloženě „za uši“.
Páteční článek ekonomického deníku E15 přinesl dvoustránkový rozbor analytiků MMF o negativních dopadech přechodu na elektromobilitu (zde). Autor článku navíc upozorňuje, že statistické vstupy do studie MMF jsou jiné, než ty, jež se používají v EU a negativní dopad na hospodářství tak může být ve skutečnosti ještě větší, než se nyní zdá. Nechme teď ale stranou, zda české HDP poklesne do pěti let o 1,5 nebo o 3 procenta.
Jak je možné, že se o možných negativních dopadech přechodu členských států EU na elektroauta dozvídáme až nyní? Vždyť Evropská komise (EK) má povinnost předkládat k návrhům, které jsou významné, dopadové studie. Právě proto, abychom se později nedivili, co se to děje. Jenže EK dopadové studie v rámci návrhů souvisejících s Green Dealem obvykle nepředkládala vůbec, případně v pochybné kvalitě. A zvykla si, že jí to prochází.
I čeští europoslanci to sice občas kritizovali (např. zde, zde, zde, zde), ale k nějakému „hnutí odporu“ v rámci Evropského parlamentu nedošlo. Takže většina poslanců dál schvalovala nápady komise, které se neopíraly o žádné dopadové studie. Vlády členských států se proti tomu také neohradily a nápady EK nakonec schvalovaly také. A novináři v hlavních médiích na to ani neupozorňovali. A dát to k soudu nejspíš nikoho nenapadlo. Nebo by to bylo tak nákladné, že si to nemohl dovolit. Nebo vyhrála nedůvěra v unijní soud, jehož rozsudky nejsou prosté aktivismu. A tak komise mohla nadále spokojeně flákat svoji práci.
Ale kdyby jen flákat, nepředkládáním dopadových studií komise přímo porušovala závazná pravidla svého fungování. A současně velmi účinně omezovala možnost kritické diskuze. Protože když zprávu nepředložíte, nemůže vám ji nikdo rozebrat a dokazovat, že vaše závěry jsou mylné, či přímo nesmyslné. O což právě Bruselu evidentně šlo. Nepřipustit věcnou diskuzi nad konkrétními údaji. Protože od začátku celá zelená lobby ví, že v souboji věcných argumentů nemá v diskuzi s energetiky, průmyslníky a ekonomy šanci obstát.
Proto od samého začátku zatěžuje celá zelená lobby, včetně Bruselu, diskuzi o „zelené tranzici“ emocemi. Protože pocity „klimatického žalu“ a podobné nepotřebují vědět, čím se budou živit lidé propuštění z automobilek. Ani nepotřebují vědět, kolik budou platit za topení a elektřinu. Odkud se bude dovážet elektřina v zimě? Z čeho se bude vyrábět elektřina v noci? V čem se bude elektřina uchovávat? Kolik to celé bude stát? To jsou otázky, které kladou energetici i politici, kterým zůstala soudnost a páteř.
Ti, kdo prosazují Green Deal, na ně nemají odpověď. Jenže místo toho, aby takové otázky média kladla, většina z nich přináší zprávy přesně odpovídající zeleným příručkám jak správně psát o klimatické změně (zde). Takže se dozvídáme o tom, jak už je vlastně pozdě, ale že tedy vlastně pozdě není, ještě se to dá zachránit, ale musíme něco udělat hned… Místo věcné diskuze jen pocity. O nezbytné adaptaci ticho po pěšině. A výsledkem je to, co se na nás kvůli Green Dealu řítí. Protože Evropská komise Ursuly von der Leyenové dělala špatně svoji práci. Negativní dopady vnuceného přechodu na elektromobilitu jsou toho přitom jen jedním dílkem.