V republice máme tři „uhlobarony“ a desítky „solárních baronů“. Ti druzí nepravidelně vyrábějí pár procent elektřiny a mají zajištěné štědré dotace na roky dopředu. Ti uhelní stále vyrábějí spoustu elektřiny a tepla, a nic takového nemají. Média a politici však ve veřejnosti pěstují obavy právě z nich.
Základní rozdíly mezi takzvaným uhlobaronem a takzvaným solárním baronem jsou dva. Finanční a výrobní. Uhlobaron má v dnešních podmínkách nejen uhelný lom, ale také elektrárny a z nich dodává elektřinu kdykoli je potřeba. Stát jeho činnost nedotuje. Naopak, inkasuje od něj peníze z daní i emisních povolenek. Solární baron má fotovoltaickou elektrárnu, jež dodává elektřinu jen tehdy, když svítí slunce. Na její činnost pobírá vskutku štědré dotace. A ještě dlouho je pobírat bude. Ve výsledku tak uhlobaron dodává nejlevnější a solární baron nejdražší elektřinu.Čili poměr cena – výkon vychází jednoznačně.
Kvůli emisním povolenkám však bude provoz uhelných elektráren brzy ztrátový. Že v takovém případě své zdroje odstaví, říkají svorně všichni uhlobaroni. Tedy ČEZ, Sev.en i SUAS. Jenže jejich elektrárny dodávají nějakých 40 procent elektřiny. A protože za jejich dodávky nemáme náhradu a před rokem 2030 ji mít nebudeme, začal konečně hledat stát cestu, jak si je zajistit i v letech, kdy se jejich majitelům produkce elektřiny nevyplatí, ale stát ji potřebuje. Typickým příkladem jsou zimní měsíce, kdy je nejvyšší odběr, ale produkce fotovoltaiky a větrníků klesá až k nule a tím pádem nebude odkud dovážet.
Možností kompenzace je několik, vždy však jde o náhradu ztráty plus přiměřeného zisku.Tedy pravděpodobně řádově několik miliard.Nebo i desítek, pokud bude čekání na nové plynové zdroje trvat dlouho. Což je stále dramaticky méně, než celkově stovky miliard, jež postupně dostávají solární baroni z 90. let.
Okolo této nezbytné podpory uhelných zdrojů však dlouhodobě panuje poněkud hysterická atmosféra. Její jádro shrnuje vyjádření pirátské poslankyně Kláry Kocmanové na síti X (Twitter). „Může nastat situace, kdy se uhlobaron rozhodne vyhrožovat odstavením své elektrárny, úředníci to odstavení vyhodnotí jako „ohrožení energetické bezpečnosti“, odklepnou mu ,nucený provoz’ a on tak začne pobírat podpůrné dotace, které se k tomu pojí. Může jít i o několik miliard korun ročně. Z kapes nás všech. Po blíže neurčenou dobu,“ napsala Kocmanová.
Chce se zeptat: A co má být? Vždyť přesně to – tedy zajištění fungování potřebných uhelných elektráren, jejichž provoz bude ztrátový – je účelem zákona zvaného Lex plyn. Navíc je poslankyní popsaný způsob čistou možností, nikoli jakýmsi skrytým zestátněním, jež bylo na stole původně. (Elektrárnu, již by majitel chtěl kvůli ztrátovosti uzavřít, by převzal jiný provozovatel a ten by pobíral podporu.) Navíc, široce dotované fotovolataické farmy solárních panelů i dotované větrné elektrárny berou dotace také „z kapes nás všech“. To je v pořádku?
Přitom na rozdíl od dosud nepodporované produkce uhelných elektráren se bez té dotované z občasných zdrojů česká energetická bilance bez problémů obejde…
Ve skutečnosti kompenzace ztráty pro nezbytné uhelné elektrárny skončí ve chvíli, kdy bude postaven dostatek náhradních plynových zdrojů. Jejich stavbu dosud svou neschopností blokoval stát. Jakmile bude definitivně jasno, jaké garance a jaké dotace dostanou společnosti na stavbu paroplynových elektráren, kompenzacím pro „uhelky“ se začne krátit čas. A tak za šest či sedm let by mohl uplynout. Je to mrzuté, ale pokud vlády (jde i o rest vlády Andreje Babiše) dostaly energetiku do patové situace, nedá se dělat nic jiného. Mimochodem i elektrárny na plyn také počítají s dotacemi. Ale to se bere už tak nějak samo sebou.
Proč tedy vadí kompenzace pro uhelné zdroje, jež se do ztráty dostanou jen a pouze vinou politiky? Kde je nějaká logika? Přeci když stát potřebuje jistotu dodávky elektřiny (kterou dovoz negarantuje, viz MAF23 zde), tak za ni musí být ochoten a schopen zaplatit, jako za cokoli jiného. Proč například poslankyně Kocmanová navrhuje v Lex plyn část o kompenzacích „uhlobaronům“ zrušit, a „místo toho to řešit spravedlivěji, bez morálního hazardu“? (zde). O jakém morálním hazardu mluví?
Celý humbuk okolo kompenzací, nebo chcete-li dotací, pro několik uhelných elektráren (protože zcela jistě se nebudou týkat všech) nemá rozumné vysvětlení. Ale logické vysvětlení se pro něj najít dá. Skrývá se ve slově uhlobaron. Tento „titul“ se ve vnímání části politiků, aktivistů a většiny médií vztahuje prakticky jen na majitele skupiny Sev.en Pavla Tykače. Jen se eufemisticky používá v množném čísle, případně se – až na výjimky – neuvádí jméno. Principiální rozdíl mezi Tykačem, ČEZem a SUAS však není žádný. Všichni provozují hnědouhelné doly a hnědouhelné elektrárny a dodávají elektřinu. V zimě, v létě, v každém počasí.
Uvedené vnímání však zkresluje části politiků a aktivistům realitu. Oni za uhlím vidí toho jednoho jediného uhlobarona, kterému z různých důvodů nepřejí nic dobrého. Tedy ani kompenzaci za ztrátový provoz. Budiž. Jenže uhlobarony máme z principu tři. Takže ač se o tom otevřeně nemluví, kompenzace může pobírat také ČEZ. Tedy bude je pobírat prakticky jistě. To je pro politiky a aktivisty v pořádku? Jestli ano, musí to být v pořádku i pro kohokoli jiného, kdo má uhelnou elektrárnu a ztráta jejího výkonu by mohla ohrozit energetickou bezpečnost.
Energetická a tím i národní bezpečnost České republiky musí být rozhodujícím kritériem. Nikoli animozita mezi podnikatelskými skupinami, politiky či aktivisty. Protože obyvatelům republiky je nakonec jedno, od koho všeho je elektřina, kterou mají v zásuvce. Jen tam musí být vždycky. A ještě by měla být za přijatelnou cenu.