Jsme fosilní civilizace. A ještě dlouho jí budeme

Nebojí se jít proti většinovému názoru. Václav Smil, vědec českého původu z univerzity v kanadské Manitobě, který se zabývá mimo jiné energetikou, životním prostředím či technickými inovacemi, to znovu prokázal v rozhovoru pro časopis Sedmý proud.

Smil se pozastavuje nad tím, že se z dnešního světa vytrácí kvantitativní pohled. „Dneska nejrůznější politologové a další experti dlouze mluví o obnovitelných zdrojích a udržitelném rozvoji a neřeknou jediné číslo. To není debata na žádné úrovni, to se vznáší úplně ve vzduchu. Naše planeta má 7,3 miliardy lidí, obrovské množství zdrojů a obrovský objem mezinárodní spolupráce či obchodu. A když na úvahy o ní nepoložíte čísla, tak jsou úplně nesmyslné. Ale bohužel to mnoha lidem zjevně nevadí,“ říká vědec, podle nějž je urputná snaha Evropy o přechod na zelenou energii směšná, stejně jako dekarbonizace, k níž se za vynaložení obrovských nákladů přihlašují jednotlivé státy.

„Vůbec nezáleží na tom, kde se oxid uhličitý vyrobí, protože atmosféra se mixuje. Je to globální problém a ten musí mít jedině globální řešení. Kdyby třeba jenom malá země jako Česká republika ze dne na den přestala existovat, tak třeba Indie dohoní chybějící množství uhlíkových emisí za několik týdnů. Já vždycky připomínám lidem, že my ze Severní Ameriky, Evropy či Japonska jsme sice důležití, ale naše důležitost klesá každým dnem. Budoucnost karbonu je v čínských, indických nebo obecně v asijských rukou,“ vysvětluje Smil.

Jednotlivé státy si prý kvůli zdánlivému omezování emisí zcela zbytečně poškozují vlastní hospodářství, což je může v konečném důsledku zničit, aniž by to skutečně reálně pomohlo kvalitě životního prostředí.

Čtěte také:
Kolik stojí zelená?
Zelená energie? Ďáblova alternativa

„O kanadské ropě z našich písků v Albertě se říká, že je špinavější. A je to pravda. Ale před pár lety jsem vypočetl, že kdyby si Kanada dobrovolně podřezala ekonomiku a tuto ropu úplně přestala vyrábět, Čína by to v té době na emisích dohonila za pouhých 17 dní!  Vy se můžete úplně ekonomicky odepsat a zničit a Asie vás na škodlivinách nahradí za pár týdnů.“

Smil upozorňuje na to, že se lidstvu stále nedaří uskladňovat energii a vzhledem k rostoucímu počtu obyvatel planety je jí potřeba stále víc a víc. „Kdyby nás na Zemi bylo jen 100 tisíc jako před půl milionem let, tak to asi už zvládneme. Ale my dnes potřebujeme energii pro více než 7 miliard lidí. Jedno velké město potřebuje jeden gigawatt. A my ani zdaleka neumíme uskladnit pro něj energii. Jedinému městu,“ uvádí příklad vědec, který se pozastavuje také nad tím, jak selektivně se při veřejné debatě přistupuje k otázce úspor energií. Zatímco například při rozhodování o další těžbě uhlí se nutnost úspor používá jako jeden z klíčových argumentů odpůrců, v jiných oblastech se plýtvá, aniž by se nad tím někdo pozastavoval.

„Můj oblíbený příklad je evropské létání. Když jsem byl malé dítě, nikoho by ani nenapadlo letět z Hamburku do Berlína. Všichni samozřejmě jeli vlakem. Dneska lidé běžně létají a mezi těmito městy jsou zavedené lety každou hodinu. A jak víte dobře, půlka Evropy je každý víkend někde v Thajsku. Evropa teď lítá tak jako Amerika, nebo snad dokonce i ještě víc. To před 30 lety nebylo. Na tom ale nikomu nezáleží, o tom Evropská unie nemluví. Letecká doprava je přitom energeticky nejnáročnější způsob transportu…,“ kroutí hlavou Václav Smil.

Za vším, co děláme, jsou fosilní paliva.

Lhát si v oblasti ekologie do kapsy se podle Smila stalo jakousi novou módou. Mnohem lepší je podle něj přiznat si skutečnou pravdu. „My jsme civilizace založená na fosilních palivech. To znamená, že za vším, co děláme, jsou fosilní paliva. Vezměme si třeba takovou větrnou turbínu. Zatímco Němci v ní vidí „grüne Energie“, já v ní vidím totální fosilní energii. Pláty turbíny jsou z plastu, který se vyrábí ze zemního plynu nebo nafty. Na výrobu ocelové konstrukce potřebujeme koks. A tu turbínu musíme také nějak dostat na kopec. Na to potřebujeme obrovská nákladní auta a buldozery, které upraví cestu, abychom se tam vůbec dostali. Všechna tato vozidla jsou samozřejmě poháněna dieslem. Čili když já se na tu turbínu dívám, tak vidím jenom olej, zemní plyn, uhlí, elektřinu. Já nevidím žádnou obnovitelnou energii. Ta turbína by byla obnovitelná, kdyby všechna energie na její výrobu pocházela z obnovitelných zdrojů. A na to budeme ještě čekat desítky a desítky let. 

Ještě více to u něj platí u v Česku tolik exponované fotovoltaiky. „Na výrobu silikonu potřebujete daleko více energie než na výrobu oceli nebo aluminia. Odkud tu elektřinu vezmeme? To je jako s těmi elektrickými auty. Elektromobil u nás v kanadské provincii Manitoba, to je vlastně vodní auto, protože my jsme 100% zásobováni vodní elektřinou. Elektromobil ve Francii, to je nukleární auto, protože Francouzi vyrábějí 70 % elektřiny z jádra. A elektrické auto v České republice je uhelné a jaderné zároveň. A zrovna tak je to s tou solární jednotkou. V Manitobě by byla vodní, ale v Číně jednoznačně uhelná. Jsme fosilní civilizace a ještě dlouho jí budeme,“ uzavřel vědec.

Foto: Archív Václava Smila

Václav Smil 1943
Narodil se v Plzni, dnes žije v Kanadě. Je emeritním profesorem University of Manitoba. V roce 1965 získal doktorát z přírodních věd na Univerzitě Karlově v Praze a v roce 1969 z Československa emigroval. V roce 1972 získal titul Ph.D. na pensylvánské státní univerzitě ve Filadelfii. Věnuje se interdisciplinárnímu výzkumu v oblastech energetiky, životního prostředí, vývoje obyvatelstva, produkce potravin a technických inovací. Je členem Královské vědecké společnosti. Obdržel cenu Americké asociace pro vědecký pokrok za popularizaci vědy a techniky. Časopis Foreign Policy jej v roce 2010 zařadil mezi stovku nejvlivnějších lidí světa. Napsal necelé čtyři desítky knih o energetice, životním prostředí a dalších tématech, žádná z nich však dosud nevyšla v češtině.

[hr style=“striped“]

Mohlo by vás zajímat:
V Severní Karolíně mají ze solárů hrůzu
Topolánek: Nenásledujme sebevražedné Německo
Německá Energiewende ohrožuje chudé