Doba čtení:4 m, 47 s
Cena elektřiny pro spotřebitele de facto vzniká jako kombinace výsledku na dvou „trzích“, které se od sebe cenově vzdalují. Jenže veřejnosti se obvykle prezentují jen ceny z jednoho z nich. S bývalým členem rady ČNB ekonomem Lubomírem Lízalem jsme mluvili o vývoji cen elektřiny.
Tvrzení o tom, že elektřina z občasných zdrojů energie (OZE) je nejlevnější, je podle bývalého centrálního bankéře Lubomíra Lízala vytržené z kontextu. „Tahle argumentace je stejná, jako když se z ceny sýra bude prezentovat jen cena mléka potřebného k jeho výrobě. Žádné jiné výrobní náklady, žádné obaly, žádná doprava sýra do obchodu, žádná reklama ani skladování či ztráty neprodaných prošlých výrobků. Nezapomeňme, že ještě elektřinu, na rozdíl od toho mléka a sýru, nejsme schopni skladovat,“ vysvětluje ekonom. Zkrátka, čím více bude OZE, tím bude cena elektřiny vyšší. První část rozhovoru si můžete přečíst zde.
Příznivci OZE tvrdí, že občasné zdroje jsou jedinou cestou k zajištění dostatku laciné elektřiny. V Německu již mají daleko větší instalovaný výkon v OZE, než v konvenčních zdrojích a přesto mají nejdražší elektřinu v prostoru EU. Jak to je ve skutečnosti?
No, jak to říct… to tvrzení je vytržené z kontextu. Takhle to prostě není. Právě z těch důvodů, které jsme probírali před chvíli. Ti, kdo se ohánějí lácí elektřiny z větru a Slunce, neříkají celou pravdu. Oni argumentují investičními náklady (tzv. LCOE), což je průměrná cena prodeje elektřiny, jež zajišťuje producentovi zisk. Jenže to je cena, která odběratele – tedy člověka u zásuvky nezajímá. Jeho zajímá koncová cena a ta je vyšší. Znatelně.
Tahle argumentace je stejná, jako když se z ceny sýra bude prezentovat jen cena mléka potřebného k jeho výrobě. Žádné jiné výrobní náklady, žádné obaly, žádná doprava sýra do obchodu, žádná reklama ani skladování či ztráty neprodaných prošlých výrobků. Nezapomeňme, že ještě elektřinu, na rozdíl od toho mléka a sýru, nejsme schopni skladovat.
Rozdíl mezi investičními (LCOE) a spotřebitelskými náklady na elektřinu (tzv. Systémové LCOE či LFSCOE) v čase narůstá. Roste podle toho, jak přibývá OZE a k tomu podle toho, jak roste cena emisní povolenky, protože ta se též přímo promítá do cen služeb stability sítě. Čili – znovu – cena silové elektřiny může klesat, ale celkové náklady porostou. Protože vynucené náklady, způsobené politiky, nikoli trhem, jsou prostě vyšší. (zde, Figure 6, str. 15)
Takže platí: čím víc regulace, tím víc OZE a tím vyšší cena?
Ano. Skvěle je to vidět právě na německé soustavě. Tam se jednoznačně potvrzuje to, co už před 10 lety ukazovaly jejich vlastní teoretické výpočty. Už tehdy – a to se počítalo s „vysokou“ cenou povolenky 20 eur za tunu CO2 – byly při podílu OZE na energetickém mixu 33 procent, což je dnes vnímáno jako neambiciózní minimum, související vynucené náklady sítě vyšší než investiční náklady na technologii OZE. A to tehdy investičně stály OZE dvoj až trojnásobek toho, co stojí dnes! Jenže dnes je cena povolenky více než trojnásobná, takže ty vedlejší vyvolané náklady už jasně dominují investičním a tak se nesmíme divit, že celková cena elektřiny neklesá a klesat nemůže.
Média jsou ovšem dnes také plná „skvělých“ zpráv z burzy, jak moc zase byla cena záporná. Tedy že se situace zlepšuje. Jenže, za které jiné „zboží“ normálně platíte odběrateli? Odpad – tak se jmenuje ta věc, kterou někdo za peníze převezme. Jak jinak chcete nazvat nadvýrobu, kterou nikdo nechce a za kterou platíte odběrateli v důsledku přeinvestování.
Záporná cena tak značí nikoli zlepšení, ale další, nový, ekonomický problém. Problém kanibalizace. Situace, kdy nadvýroba určité technologie znemožňuje návratnost právě těch investic, o kterých se politicky stále říká, že do nich málo nainvestováno. Kanibalizace je též známým a popsaným důsledkem v těch zmíněných německých výpočtech, kdy křivka společenských nákladů při vyšším podílu neřiditelných zdrojů v důsledku kanibalizace roste čím dál strměji.
Jasným důkazem, že jde o systémový problém je pak to, že investoři dnes chtějí nejen investiční podporu, ale opět i podporu provozní. Tedy jim nestačí jedna dotace, ale potřebují dvě…
Počítám, že příkladů problému je k dispozici víc?
Jistě. On je spíš problém najít příklady, kde problém není. Vezměme třeba to, že rozdíl mezi potřebou silové a regulační elektřiny hodně závisí na klimatických podmínkách. Ve střední Evropě je to jasné. Největší spotřeba je v této oblasti v ráno a večer a v zimě. Což jsou všechno období, jež OZE a zejména fotovoltaika vykrýt nedokážou. Kdežto například v Kalifornii a Texasu mají špičky spotřeby v poledne a večer a v létě. Což je pro OZE daleko příznivější, ale přesto sázka na OZE nevychází ani tam, počasí dokázalo překvapit. Čili opět důkaz systémového problému.
Nebo Čína. Ta kromě uhelných a jaderných elektráren staví velmi svižně také fotovoltaiku. Jenže ne tak bezhlavě. Protože si uvědomili, že v ní musí mít někde až 15krát vyšší instalovaný výkon na to, aby vyrobili stejně jako jaderná elektrárna. A pořád jim to neřeší, kde vezmou elektřinu v noci a stabilitu dodávek, proto staví i uhelné a jiné zdroje.
V březnu italský TSO Terna (obdoba našeho ČEPS) suspendoval (zde) svou účast v platformě PICASSO pro výměnu regulační energie, protože je to pro ně překvapivě drahé – ceny během půl roku vzrostly desetinásobně. Teď zase Švédsko, které se odmítlo propojit kabelem s Německem (zde). Švédsko sice skutečně má na jihu potíže se zajištěním dostatku elektřiny, ale došlo jim, že propojení by znamenalo nejen možnost importu či exportu elektřiny, ale také import současných německých problémů. Takže dospěli k závěru, že by si nakonec propojením sami pohoršili.
Dokončení přineseme zítra.