Doba čtení:7 m, 33 s
Po odstavení uhelných elektráren bude Česko muset dovážet až polovinu své spotřeby. Jenže na velké dovozy spoléhají i další státy. Jak to ohrožuje Českou ekonomiku, vysvětluje pro iUHLI.cz Martin Hájek z Teplárenského sdružení.
Z uhlí pochází zhruba 40 procent české elektřiny. Odstavení uhelných elektráren přitom, kvůli ceně emisních povolenek, hrozí v nejbližších letech. Protože do té doby – kvůli nečinnosti této i minulé vlády – nestihneme postavit žádnou novou plynovou elektrárnu, chce vláda spoléhat na dovoz elektřiny. Ten by měl dosahovat až téměř poloviny české spotřeby.
Martin Hájek z Teplárenského sdružení vysvětluje, proč je toto spoléhání nesmyslné a proto pro Česko nebezpečné. Navíc jsme se podle něj dostali do stavu, že budeme muset dotovat jakoukoli produkci elektřiny, ne jen tu z obnovitelných a současně jen občasných zdrojů.
Česko po odstavení uhelných elektráren, ke kterému zřejmě dojde v následujících dvou, maximálně třech letech, bude závislé na dovozu elektřiny. Vláda ani ČEZ v tom nevidí problém. Vy naopak tvrdíte, že se Česko nemůže na dovoz spolehnout. Kapacita přeshraničních vedení je přeci na přenos předpokládaných 5400 MW dostatečná?
Předně je potřeba říci, že dovoz elektřiny není apriori nic špatného. Je ale potřeba zásadně rozlišovat ekonomický import, který je motivovaný čistě ekonomicky tím, že je v zahraničí zrovna k dispozici levnější elektřina než u nás například z větrných elektráren, a dovoz bilanční, který se realizuje proto, že domácí zdroje už nejsou schopné pokrýt aktuální spotřebu elektřiny v České republice. Zatímco ekonomický import cenu pro zákazníky obecně snižuje, bilanční import ji naopak zvyšuje, elektřina totiž z ekonomického pohledu vždy teče směrem od nižších cen k těm vyšším. Pokud ovšem ČEPS v Hodnocení zdrojové přiměřenosti ES ČR (MAF23 CZ, zde) uvádí, že v takzvaném progresivním scénáři, který mimochodem odpovídá vládou čerstvě schválené aktualizaci Vnitrostátního plánu České republiky v oblasti energetiky a klimatu na období 2021 až 2030 (NKEP, pozn.red.), dosahuje v roce 2030 bilanční import v zimních měsících nejvyšších hodnot 4500 až 5400 megawatt a dokonce 5500 až 7600 megawatt v roce 2035, tak to pokládám za alarmující a domnívám se, že každého energetika by měla taková čísla vyděsit.
Dunkelflaute zdražilo elektřinu. Do budoucna ale hrozí něco horšího
Co vás k tomu vede?
Roční maximum zatížení naší elektrizační soustavy se pohybuje kolem 11 000 megawatt (MW). Pokud chybí 5400 MW, které musíme dovést, tak je to skoro polovina výkonu, který potřebujeme. Pokud bychom měli srovnat výrobu a spotřebu elektřiny doma, znamenalo by to vypnout obrovský podíl spotřeby. Spoléhat na import elektřiny v zimě je velmi riskantní, protože okolní země v době malé výroby z fotovoltaických a větrných elektráren buď sotva pokryjí svou spotřebu nebo jsou v zabezpečeném výkonu výrazně deficitní. Když nebude foukat vítr a svítit slunce, budou chtít také dovážet velké množství elektřiny, jenomže nebude odkud, a ceny na trhu porostou do nebe. Problém není ve schopnosti přeshraničních vedení ten výkon přenést, ale někde v zemích kolem nás musí existovat někdo, kdo má výkonu přebytek, aby dokázal náš deficit pokrýt, a já nikoho takového nevidím a v roce 2030 už vůbec ne, protože v okolních zemích bude spíš výkon klasických elektráren z různých důvodů odpadávat a nové se téměř žádné nestaví. Pokud není dostatečná výroba elektřiny, tak se musí snížit její spotřeba tím, že například podniky omezí výrobu, a to je velmi drahé.
Znamená to tedy, že v rámci EU, nebo celé Evropy, není dost výrobní kapacity, abychom se mohli spolehnout na to, že chybějící elektřinu dovezeme, kdykoli ji budeme potřebovat?
Předně nemůžeme brát v úvahu celou Evropu, protože přenosové kapacity jsou omezené. Ze Španělska nebo severního Norska či Švédska se k nám elektřina v zásadě nedostane. Druhá podstatná věc je, o jaké výrobní kapacitě se bavíme. Výroba elektřiny z fotovoltaických elektráren je v zimě mizivá a vyskytují se i několikadenní období, kdy také nefouká vítr. Obrovská výrobní kapacita fotovoltaických a větrných elektráren je v takovém období k ničemu, protože reálně nic nevyrábí. Celou zátěž sítě pak musí utáhnout klasické elektrárny a sousední Německo s tím má obrovský problém už teď. Například letos 12. prosince v devět hodin ráno dodávaly fotovoltaické elektrárny v Německu jen 1380 MW a větrné pouhých 740 MW. Německo tak muselo z potřebných 71 000 MW elektrického výkonu dovážet až přes 16 000 MW, tedy víc než pětinu okamžité spotřeby. Na pokrytí tohoto deficitu se výrazně podílela i Česká republika. Německo doslova vysávalo elektřinu od všech sousedů – paradoxně hlavně elektřinu z francouzských jaderných elektráren, kterých se Německo tak štítí. Ten nedostatek trval tři dny, než zase začal foukat vítr, v čase se samozřejmě velikost importu měnila. A teď si představte, že v Německu chybí 16 000 MW a Česko bude místo nynějšího exportu 2000 MW naopak potřebovat dalších 5400 MW dovézt. Jak to asi může dopadnout? V prvním kroku naprosto extrémní cenou elektřiny v řádu tisíců eur za megawatthodinu a potom nejspíš nuceným omezováním spotřeby velkých odběratelů. U nich by samozřejmě vznikly značné škody z nevýroby a případně i poškození výrobních zařízení.
Původ elektřiny v Německu v období prosincového „Dunkelflaute“ podle zdrojů. V položce Other jsou zahrnuté i mazutové elektrárny. Mezeru mezi červenou linkou a šedou barvou musel vyplnit dovoz. Zdroj: Agora-energiewende.de (zde)
Jak je ale možné, že vláda, ale i představitelé polostátního ČEZ vaše obavy nesdílejí?
Nemyslím si, že je nesdílejí. ČEZ opakovaně upozorňuje na nutnost stavět nové plynové elektrárny a ministerstvo průmyslu a obchodu se tomu snaží jít naproti v rámci zákona zvaného Lex plyn, který by měl výrazně urychlit povolovací procesy. Problém je, že to nebude stačit. Za dnešních ekonomických podmínek totiž těžko bude někdo nové plynové elektrárny stavět. V době nedostatku elektřiny jsou sice ceny na trhu velmi vysoké, ale ta období jsou relativně krátká a nestačí k tomu, aby se zaplatila investice do nové elektrárny.
Pokud má někdo novou elektrárnu stavět, tak k tomu potřebuje takzvaný kapacitní mechanismus, který stanoví nějakou garantovanou odměnu za zabezpečený výkon, který bude pro síť k dispozici za všech okolností. Takový kapacitní mechanismus má v Evropě již řada zemí. Ale Česká republika ne, protože jsme ho donedávna nepotřebovali, neboť jsme měli přebytek výkonu a v době nedostatku elektřiny v sousedních zemních jsme naopak byli schopní elektřinu vyvážet. To se ale při odstavení většiny uhelných elektráren zásadně změní a najednou budeme naopak závislí na dovozu.
Problém je, že ten kapacitní mechanismus je zatím považovaný za takzvanou veřejnou podporu, kterou je nutné notifikovat (schválit, pozn. red.) u Evropské komise a to je neuvěřitelně zdlouhavý proces i v případě podpory výstavby obnovitelných zdrojů. Jenže tady se bavíme o „ošklivých“ elektrárnách na fosilní paliva, navíc jsme s tou notifikací ještě ani nezačali.
Nové elektrárny na plyn v Česku před rokem 2030 nevyrostou, což potvrzuje i vládní NKEP. Reálný je zřejmě nejdřív rok 2032. Jenže uhelné zdroje naopak při současném trendu skončí nejpozději v roce 2028. Co nás v těch čtyřech letech výrazné závislosti na dovozu čeká?
Jsem také pesimista v tom, že se do roku 2030 může podařit postavit nějaký zásadní výkon plynových elektráren. Do konce roku 2030 by se ale mělo podařit postavit až 3000 MW elektrického výkonu v teplárnách. K tomu je v zásadě všechno připravené včetně schématu provozní podpory pro elektřinu z vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla, která se přiděluje v aukcích. Letos už v aukci uspěly teplárny s výkonem přes 1200 MW, které mají být postavené do konce roku 2029, a dalších 1800 MW by mělo jít do aukcí příští rok.
Pokud bude deficit 5400 MW, tak ani vybudování výkonu 3000 MW v teplárnách náš problém s nedostatkem zabezpečeného výkonu zcela nevyřeší, ale je to zásadní pomoc. Větší teplárny se budou dokončovat nejdříve v roce 2028, takže několik problémových let nás i tak může čekat. Záleží na tom, kdy budou uhelné elektrárny z ekonomických důvodů ukončovat provoz, což se vzhledem k volatilitě trhu s elektřinou na několik let dopředu těžko předvídá. Ale měli bychom být připravení na to, že to může nastat.
Dá se proti tomu ještě něco udělat?
Pokud nastane situace, kdy se další provoz uhelných elektráren nevyplatí, tak máme dvě možnosti. Buď je nechat odstavit a spoléhat na mírnou zimu, pána Boha a velmi nejistý dovoz ze zahraničí a nebo je nějakou dobu uměle udržet v provozu, i když bude z pohledu celého roku ekonomicky ztrátový. To samozřejmě není bez problémů, protože dotovat výrobu elektřiny z uhlí je v dnešní EU naprosto nemyslitelné. Naštěstí má Německo principiálně úplně stejný problém, jen několikrát větší než my. A když má problém Německo, tak se většinou jeho legislativní řešení v EU najde.
Je ale také potřeba vnímat, co jsme v energetice spáchali. Začali jsme dotováním takzvaných obnovitelných zdrojů, vypadalo to nevinně, i když z toho pak byl „solární tunel“, ale navíc nás to deformacemi trhu nutně dovedlo k tomu, že nakonec budeme muset nějak dotovat úplně všechny typy elektráren, aby měl spotřebitel elektřinu k dispozici kdykoliv otočí vypínačem.