Doba čtení:4 m, 46 s
Pozůstatky z období studené války se strašákem atomového útoku zlých imperialistů na mírumilovné Československo lze ještě dnes nalézt v Elektrárně Mělník Skupiny ČEZ v Horních Počaplech. Jsou jimi bývalé kryty civilní obrany, jejichž statut byl celorepublikově rušen většinou až po povodních v roce 2002, tedy více než po 20 letech po pádu železné opony.
Důvod vyřazení krytů z evidence plánu ochrany obyvatel byl prostý, už neměly opodstatnění a jejich údržba byla drahá. V lokalitě, kde byly vedle sebe postupně vybudovány tři elektrárny, které jsou dnes známy pod společným názvem Elektrárna Mělník, vznikly hned čtyři kryty civilní obrany.
Prvními byly dva pod komíny „mělnické jedničky“, jejíž provoz byl zahájen v roce 1960. Když se začala stavět na konci 60. let „dvojka“ byl pod základy jejího komína, který je dnes v demolici, zřízen další kryt. Ten se v budoucnu stal společným i pro Elektrárnu Mělník III. Jak ovšem na přelomu 70. a 80. let nabíraly studená válka a hrozba použití zbraní hromadného ničení, ať již jednou či druhou stranou, na obrátkách, došlo ještě na realizaci čtvrtého velkého krytu pod provozní budovou. V ní sídlil veškerý technický personál, včetně provozní údržby.
Měly vydržet náraz americké balistické rakety Pershing
Všechny kryty byly stavěny s parametry takzvaně stále tlakově odolnými. Zesíleny měly zvláště stropy. „Ten pod provozní budovou byl dokonce projektován tak, aby odolal nárazu americké balistické rakety Pershing s atomovou hlavicí, pokud by dopadla na nedaleký objekt centrálních dílen údržby,“ vzpomíná na dobu pro někoho dnes již nepochopitelnou bývalý technický náměstek v Elektrárně Mělník Jiří Pelák.
I když v praxi nebyly naštěstí nikdy použity, muselo se v nich vše udržovat funkční, takže se například vyhazovaly staré nepoužité filtry a nahrazovaly se novými. To samé platilo o výměně prošlého zdravotnického materiálu v ošetřovně. Pravidelně se přezkušovaly telefonické linky z podzemí, funkčnost elektrocentrál, a rovněž tak se kontrolovala průchodnost únikových šachet. To pochopitelně platilo do listopadu 1989. Po uvolnění politického napětí se kryty udržovaly jen jakousi setrvačností, ovšem i to stálo ročně tisíce korun.
Poté, co se vypracovala nová Koncepce ochrany obyvatelstva s výhledem do roku 2015 (nyní už je hotova do roku 2020), se ovšem nevědělo, jak s kryty civilní obrany naložit. „V těch pod komíny byly i provizorní velíny, z nichž šlo, byť omezeně, za nouzového stavu řídit provoz elektráren. Byly menší, neboť měly sloužit jen pro lidi na směně, tedy zhruba pro 50 osob. Kryt pod provozní budovou má více než 300 metrů čtverečních a měl pojmout přes sto osob z údržby, včetně lidí z vedení elektrárny. Ti by ovšem museli do krytu doběhnout z protilehlé budovy,“ dodal Pelák.
Samozřejmě se počítalo s tím, že v případě válečného konfliktu by v elektrárně bylo méně zaměstnanců. Respektive jen ti, kteří by zajišťovali její provoz v nouzovém stavu.
Elektřina pro Prahu v nouzi
Všechny tři elektrárny měly tehdy jedenáct výrobních bloků. V případě napadení socialistického Československa nepřítelem ze Západu se pak kalkulovalo s tím, že minimálně polovina by jich zůstala v provozuschopném stavu. Pokud by nebyla elektrárna totálně zničena, měly se poškozené provozy, byť jen provizorně, co nejrychleji obnovit. Hlavně výrobní blok o výkonu 500 MW. Počítalo se totiž s tím, že elektrárna s nejvýkonnějším uhelným blokem v republice bude i nadále vyrábět elektřinu pro strategické podniky a hlavní město Prahu.
Čtyři bývalé kryty civilní ochrany jsou od druhé poloviny prvního desetiletí 21. století už jen mlčenlivými svědky minulosti. Lépe řečeno jen ten největší pod provozní budovou. Za těžkými pancéřovými dveřmi u hlavního vchodu a také před výstupem nouzového východu se stále dají rozeznat pozůstatky sprch s cedulkami „Částečná speciální očista“. Jsou zde například i tři 2,5kubíkové zásobníky na pitnou vodu, ventilátory a náhradní díly k nim, prázdná ošetřovna, zachovalé vykachlíkované dámské a pánské toalety, elektrocentrála a také nezbytné telefony, na kličku a číselníkové. Jakýkoliv nábytek či provizorní lůžka ovšem chybějí.
Mohlo by vás zajímat: Elektrárny budou výkonější
„O osudu krytů civilní obrany rozhodly povodně v roce 2002. Velká voda je všechny zatopila. Přestože byla elektrárna pod vodou, nedostala se do nich voda shora, ale někudy spodem splaškovou kanalizací. Takže i když bychom přežili v krytech raketový atomový útok, pokud by došlo vlivem výbuchů k jakémukoliv propojení nedalekého toku Labe s kanalizací, utopili bychom se jako krysy. To, co se nacházelo v krytech pod komíny, bylo vodou totálně zničeno a proto i zlikvidováno,“ uvedl Pelák. Dodal, že prostory se vyklidily, vydezinfikovaly a vybílily. Zbylé věci v krytu pod provozní budovou se následně zakonzervovaly. V současné době jsou kryty civilní ochrany v Elektrárně Mělník vyjmuty z evidence i plánů záchranného systému kraje.
„Pamatuji si, že jsme v elektrárně měli útvar civilní obrany se specialisty, kteří měli spočítáno, kam všude by mohla raketa Pershing dopadnout. Samozřejmě se hlavně počítalo s tím, že cílem útoku bude výrobní blok 500 MW. Takže teoreticky dokázali určit, jaký bude mít vliv dopad jaderné hlavice na elektrárnu a její okolí,“ říká Pelák.
Podle toho probíhala i nejrůznější cvičení a školení lidí, kteří by se měli ve válečném stavu po elektrárně pohybovat. „Tomu, jak se vyhnout účinkům jaderného výbuchu, jak přečkat tlakovou vlnu, světelné a radioaktivní záření a jak následně přežít v zamořeném terénu, jsem se nevyhnul ani já. Samozřejmě nás i učili, jak zacházet s vybavením krytu. Za tím účelem jsme dokonce jezdili až na Děčínsko do jednoho školícího rekreačního střediska. Takže jakmile skončila propagandistická nalejvárna, ihned jsme na ni zapomněli a vyráželi do okolních lesů na houby,“ uzavírá své vzpomínání Jiří Pelák.
Čtěte: Elektrárna Dětmarovice je v provozu 40 let
