Doba čtení:5 m, 8 s
Podle Jozefa Síkely, který se chystá nastoupit v Bruselu, zanechává Česko energeticky nejbezpečnější v celé jeho moderní historii. Jenže si to možná myslí jen on sám.
V deníku MF Dnes a na webu iDnes vyšel sebechvalný text bývalého ministra obchodu a průmyslu Jozefa Síkely (zde). V celém textu není ani slovo o tom, že by se mu něco nepovedlo. Což jej řadí po bok, nač falešná skromnost, samotného Boha. I když i ten občas nějakou chybu udělá. No, ministr Síkela ji prý neudělal. Alespoň on to tak zřejmě vnímá. Redakce iUHLI.cz proto vybrala z ministrovy tirády tři zásadní tvrzení a požádala o komentář k nim Michala Macenauera, ředitele pro strategii poradenské společnosti EGÚ Brno a Jana Vondráše, ředitele poradenské společnosti Invicta Bohemica. (Obě firmy dlouhodobě působí v oblasti energetiky.)
Podle Síkely je „Energetická bezpečnost České republiky díky opatřením naší vlády nejsilnější v moderní historii naší země.“
Experti ale vidí situaci jinak. „Energetická bezpečnost země se neodvíjí jen od toho, zda pan ministr zajistil, nebo nezajistil plyn z jiných než ruských zdrojů. Ta je primárně odvislá od dostatečné zdrojové základny řiditelných, to znamená jaderných, uhelných a plynových zdrojů. Ty uhelné hrozí, že v blízkém době odstavíme, ty plynové jen tak rychle jako jejich náhradu nepostavíme a nové jaderné budou někdy po roce 2040. Chybějící elektřinu v množství až 15 terawatthodin za rok, tedy více než 26 procent české čisté spotřeby v období podzim-zima prostě nedovezeme. A pokud nějakou ano, tak zřejmě extrémně drahou! Bezpečná, stabilní a cenově dostupná elektřina je tedy ohrožena a tím i naše energetická bezpečnost,“ vysvětlil Vondráš.
Stát se bojí zavření elektráren, které chce zavřít
Podle Macenauera je energetická bezpečnost poněkud vágní pojem. „Pokud si pod bezpečností představíme přístup k primárním energetickým zdrojům, tak se situace příliš nemění. Podařilo se nahradit ruský plyn a daří se nahrazovat ruskou ropu. Částečně je to zásluha politiků, ale většina řešení byla obchodní a technická. Pokud si pod bezpečností představíme akceptovatelnou nákladovost energetiky, tak tam se situace zhoršila. Nevyčítám to ale politikům. Z velké části je to vlivem přerušení odběru dumpingově levného ruského zemního plynu. Z menší části je to vlivem vedlejších efektů dekarbonizace, kterou si ale společnost přeje. Dekarbonizace je v pořádku, požadovaná rychlost a způsob provedení nikoliv. K tomuto poznání ale musí dojít společnost a dojde k němu jen tehdy, když pocítí neakceptovatelný růst nákladů. Pak se změní názor společnosti a tím i politiků a tím i politiky. Vše to má setrvačnost a zpoždění. Neděje se ale nic neočekávaného,“ uvedl ředitel strategie EGÚ Brno.
Síkela dále tvrdil, že kromě toho se nám podařilo položit pevné základy pro modernizaci naší energetiky a průmyslu, o které jsme si dříve mylně mysleli, že jsou volbou. „Světový vývoj však jasně ukazuje, že jde o nutnost, kterou pokud propásneme, poškodí nás na několik generací dopředu,“ napsal bývalý ministr.
Podle Macenauera lze s tímto tvrzením sice z části souhlasit, opravdová realita ale vypadá mnohem méně jásavě. „Částečně je to pravda, ale dodám, že to, co se řešilo jako modernizace energetiky v letech 2021 až 203 jsou roztomilé dobové koloratury. Ani mikrofotovoltaika ani sdílení ani komunitizace neřeší dekarbonizaci. Stále platí, že na úrovni EU27 činí fotovoltaika asi 1,5 procenta a vítr tři procenta celkové spotřeby energií. Mediálně a politicky se tomu ale věnujeme z 80procent. Dekarbonizace potřebuje hodně jádra, přechodně i hodně plynu, a především se soustředit na velké projekty OZE, tedy veliké fotovoltaiky a velké větrné farmy. Přidám maximální využití biomasy a biometanu. Absurdní téma roku sdílení nevyrobí samo o sobě ani jednu kilowatthodinu energie… Jen se snaží obcházet ve finančních tocích obchodníky, což přinese nikoliv benefity, ale náklady,“ popsal Macenauer.
Ještě příkřejší hodnocení exministrovy sebechvály přidal Vondráš. „Nás by měl zajímat hlavně evropský vývoj a ten jednoznačně ukazuje, že energeticky náročný průmysl pod tíhou vysokých cen energií začíná z EU prchat. A to zatím nejvíce z Německa, které pokročilo v násilné dekarbonizaci nejdále. Vývoj v automobilním průmyslu je jen začátek a máme se v ČR na co těšit,“ varoval energetický expert.
Německo: Rozdíl mezi teorií a praxí
Síkela je rovněž přesvědčen, že zvolený směr je správný a je nutné z něj neustupovat. „Ačkoliv se z řad populistů, ale také oligarchů, kterým se tyto procesy nevyplatí, stále častěji ozývá, že jde o příliš složitý nebo snad zbytečný úkol, jsem přesvědčený, že nesmíme od těchto cílů upouštět. Jejich dosažení je nezbytné pro naši udržitelnou a bezpečnou budoucnost,“ napsal budoucí eurokomisař.
Jan Vondráš ale s tímto tvrzením kategoricky nesouhlasí, dokonce jej označuje za zásadní riziko pro naši ekonomiku. „Snaha o splnění nesplnitelných emisních cílů je jen urychlení evropské a samozřejmě i české deindustrializace, která bude mít velmi tvrdé dopady na ekonomickou, sociální, ale i bezpečnostní situaci ČR. A to již velmi záhy. Pokud tedy tyto cíle nebudou rozumným způsobem korigovány,“ upozornil Vondráš.
Podle Macenauera je problém v tom, že stát nedokáže správně seřadit priority. „Ano, modernizace energetiky je nutná. Není to ani složitý ani zbytečný úkol. Tedy, nemusel by být. Volba priorit je ale špatně, nesoustředíme se prostě na to důležité, vyčerpáváme se podružnými věcmi. Bylo by lépe se soustředit na zajištění pevného místa pro paroplynové zdroje, pro větrnou energetiku, pro kombinovanou výrobu elektřiny a tepla a pro velké množství jaderné energie, pro dekarbonizaci ČR nezbytné. Toto jsou nové zdroje primární energie. Mikrozdroje a sdílení nemají ekonomický smysl a vysilujeme se jejich řešením, ale to uvidíme v následujících letech,“ uvedl odborník.
Přestože Jozef Síkela to evidentně vidí jinak, objektivně nezanechává českou energetiku v dobrém stavu. Problémy moc neřešil a často je nechával „vyhnít“, vyhýbal se novinářům a měl napjaté vztahy s kolegy ve vládě. Tak popisují končícího ministra průmyslu a obchodu zdroje Ekonomického deníku.
David Tramba napsal, že co se týká Síkelova fungování v české vládě, lze říct, že nebyl zrovna v kolektivu oblíbený. Hlavním důvodem bylo to, jak poučoval ostatní ministry. Napjaté vztahy měl hlavně s ministrem financí Zbyňkem Stanjurou (ODS). Hlavní důvod, proč vláda navrhla Síkelu do funkce eurokomisaře, byl podle zdrojů Ekonomického deníku to, že se ostatní ministři chtěli svého neoblíbeného kolegy zbavit.