Doba čtení:3 m, 12 s
O tom, že k odstavení uhelných elektráren může dojít dřív, než si politici připouštějí, se mluví už roky. Ve hře to bylo již za minulé vlády. Řešení se hledá „už“ nyní.
Po letech přešlapování na místě je konečně na obzoru řešení již akutně hrozícího nedostatku elektřiny (zde). Je přitom fascinující promítnout si, co tomu předcházelo (a co to jistě ještě bude provázet). Taková retrospektiva totiž naprosto jasně ukazuje, jak tenká hranice nás, ale i ostatní státy v EU, dělí od fatálního průšvihu. A jakou paseku páchají progresivní ideologie, když se dostanou „k veslu“. Jak sebevražedné je vypnout v zájmu jakéhosi vyššího dobra rozum. Protože pak se nedělají dopadové studie a bagatelizují a zamlčují se rizika, jakkoli jsou zjevná.
Na to, že tlak na co nejrychlejší uzavření uhelných elektráren je nesmyslný, upozorňují příčetní energetici celou dobu, co trvá dekarbonizační tažení. Důvod je jednoduchý. Nejsme schopni uhlí rychle, efektivně, bezpečně a zároveň bezemisně nahradit. A to ani v rámci Česka, ani v rámci států sdružených v EU. Nic složitého k pochopení, chtělo by se říct. Studie o tom, že ze zemního plynu je stejně emisí skleníkových plynů jako z uhlí, jsou známé roky.
Dlouhodobě je také známé, jak dlouho se staví plynová elektrárna. I to, o kolik víc plynu bude kvůli jejich stavbě potřeba získat, zaplatit a dostat do Česka. Ještě déle je známo, že občasné zdroje energie (OZE), tedy především fotovoltaika a vítr nedodávají elektřinu stále, ale v závislosti na počasí a denní době. Je známé i to, že dostatečné celostátní bateriové zálohy jsou mimo reálné možnosti evropských států. I to, že vodík, který je má v představách politiků nahradit, je obzvlášť neekonomický. Na výrobu jedné kilowatthodiny ve vodíku je totiž potřeba spotřebovat tři kilowatthodiny elektřiny.
Už i progresivisté vidí, že EU došly eura
Roky je tedy zjevné, že náhrady uhlí plynem nedává z pohledu emisí oxidu uhličitého sebemenší smysl. Že jedinou, byť z hlediska řízení výkonu ne optimální variantou jsou jen a pouze nové jaderné bloky. Samozřejmě, běžný člověk to vědět nemusí. Ale politik, jedno zda zelený či jiný, to vědět má. A má-li na starosti energetiku, pak to vědět musí. Pokud to za ty roky neví, je to trestuhodné. Pokud to ví a zamlčuje to, je to trestuhodné dvojnásob. (V Německu Zelené načapali u manipulace s údaji okolo odstavení posledních jaderných elektráren, zde.)
Z nedostatku odvahy, z pohodlnosti, ze snahy nerozhádat si holky a kluky v Bruselu či v Německu se u nás roky nedělo nic. Na rozdíl od zmíněného Německa či Polska. Do akce se vláda pustila až letos v dubnu. Její startovní pozice je asi nejhorší možná, protože Brusel je zakopaný ve svých dekarbonizačních pozicích, ze kterých nechce ustoupit ani o píď. Takže se čeští ministři také můžou dozvědět, že jim žádný záchranný plán nepovolí. Současně však hrozba nedostatku elektřiny, jež je samozřejmě spojená s hrozbou blackoutu, je pro Česko největší v dějinách. To by mohlo bruselské ideology obměkčit.
Jenže nemusí, neboť se opírají o mantru dovozu elektřiny napříč státy v EU. A stejně, jako ignorovali varování před nemožností nahradit rychle uhlí, teď ignorují varování, že přeshraniční kapacita sítí pro dovoz opravdu velkých objevů elektřiny není dostatečná. A již nyní není také úplně jisté, že by se potřebné množství elektřiny pro Česko vůbec sehnalo, nebo za jakou cenu. Česko má přitom z uhlí více než 40 procent elektřiny, která by chyběla především v zimě.
Ukazuje to, mimo jiné, že předchozí i současná vláda v otázce energetické bezpečnosti fatálně selhaly. Teď je poslední šance pustit konečně do hry zpátky rozum. Zároveň bude moci současná vláda ukázat, kolik odvahy její členové dají dohromady. Protože způsob, jak udržet uhelné elektrárny v chodu musí být jasný do konce roku. Což neznamená, že jej bude v Bruselu obhajovat a hledat kompromisy. Ona jej prostě musí Bruselu oznámit jako hotovou věc, o které se nediskutuje. Jiná bezpečná možnost pro Česko není.