Proč vůbec EU tak sázela na plyn, který nemá?

Rusko platilo kampaně proti frakování. Jaké další kampaně ještě platilo? A kdo platil ty další? Foto: Pixabay.com

Přechod z uhlí na plyn nedával stran emisí CO2 nikdy smysl. Ani z pohledu národní bezpečnosti evropských států. Přes varování s ním většina EU počítala. Co to mohlo způsobit?

Popření logiky. I tak se dá pojmenovat umanutá snaha EU předělat energetiku co nejrychleji tak, aby bylo co nejvíc zranitelná a co nejméně bezpečná. Ale možná bylo ve hře ještě něco jiného, než jen ideologická umanutost.

Ještě před třemi týdny se ve státech v EU naplno rozvíjely plány na náhradu uhlí plynem. Vzdor tomu, že nejpozději od roku 2015 ví Brusel o tom (zde), že celkové emise oxidu uhličitého jsou u uhlí i plynu prakticky stejné. Čili je dlouhodobě jasné, že ve snaze snižovat emise CO2 přechod na zemní plyn EU nijak nepomůže. Dlouhodobě také řada lidí z oboru upozorňovala na to, že rostoucí závislost na importu zemního plynu ze zemí mimo EU a především z Ruska ohrožuje energetickou, potažmo národní bezpečnost. A také zcela zásadně snižuje mezinárodní akceschopnost evropské sedmadvacítky. Což se po ruském vpádu na Ukrajinu okamžitě potvrdilo.

Příběh přechodu na plyn v EU má dvě roviny. Jednu složitější, jednu málo známou. Ta složitější je výsledkem ideologické zaslepenosti na jedné straně a zoufalé snahy zachovat lidem a průmyslu bezpečné dodávky elektřiny a tepla. Jako každá zaslepenost i ta zaměřená proti uhlí totiž odmítá brát v úvahu překážky na cestě k dosažení vytčeného cíle. Byť jsou ty překážky nepřekonatelné. Což se stalo i v případě tolik skloňované dekarbonizace.

Vytrhne se Česko ze zajetí německé ideologie?

Jestliže je pro vás zosobněním zla ohrožujícího planetární klima oxid uhličitý, který se uvolňuje při spalování uhlí a ropných produktů, chcete tomu zamezit stůj co stůj. Třeba jako Greta Thunbergová. Ať už má CO2 na klima vliv či nemá (a vědci se v tom opravdu neshodují), nebylo by nic špatného na tom, kdybychom přestali k životu potřebovat kouřící komíny a výfuky. I proto, že se z nich valí i jiné, prokazatelně škodlivé látky, na což se v posledních letech jaksi pozapomnělo. Abyste toho však mohli dosáhnout, musíte najít jiný zdroj energie. Jenže tam je právě zakopaný pes. Protože rovnocennou náhradu za uhlí a ropné produkty prostě zatím nemáme. Nemáme jiný zdroj výroby elektřiny, který by byl schopen produkovat jí tolik, kolik potřebujeme, a který by zároveň fungoval tak, jak vyžaduje elektrizační soustava, jež se řídí podle nejvyšších zákonů. Tedy těch přírodních. S výjimkou plynu, jenž kouří méně. Ale při těžbě, přepravě a spálení vytvoří tolik emisí CO2, že je to v součtu stejné, jako když zůstaneme u pálení uhlí. Které je navíc levnější, těží se doma, nebo se dováží ze států, jež jsou stabilně přátelské. A nevyžaduje přestavovat a rozšiřovat infrastrukturu.

V tu chvíli máte na výběr. Buď uznáte, že vaši vizi nejde naplnit tak rychle, jak byste rádi, nebo se rozhodnete to ignorovat a veškeré odporující názory zlomit silou. K tomu ovšem potřebujete rozsáhlý aparát, který je potřeba zaplatit. Což otevírá prostor pro peníze. Ne přímo úplatky, ale pro sponzorské dary, například. Protože ty mohou poskytovat všichni ti, kteří si spočítají, že na téhle přestavbě z uhlí na plyn vydělají. Miliardy.

Kromě standardní firemní plynařské lobby (svoji lobby má snad každý sektor, to není překvapivé) je tahle konstelace přitažlivá i pro státy, jež mohou dodávky plynu nabídnout. Tedy i pro Rusko. Že to není výmysl chorých hlav, rusofobů a válečných štváčů připomněl nyní analyticky zaměřený portál Syrzdarma.cz (zde). Upozorňuje na to, jak Rusko začalo již nejpozději v roce 2014 podporovat aktivisty v tažení proti získávání plynu frakováním (web uvádí také odkazy na zdrojové články). Britský levicový (!) Guardian ve zmíněném roce citoval tehdejšího generálního tajemníka NATO, Fogha Rasmussena, který upozorňoval, že Rusko podporou nevládních organizací kritizujících tento způsob získávání plynu, chce udržet závislost Evropy na ruském plynu. Věnoval jim, podle něj 95 milionů dolarů.

MPO chce zvýšit minimální zásoby plynu

Nejde teď o to, zda frakování škodí či neškodí životnímu prostředí. Jde o to, že země, vždy nepřátelská vůči Západu, vstupovala tímto způsobem do veřejné diskuze o možnostech řešení energetických problémů.

Takových varování přitom bylo v následujících letech víc (a Sýrzdarma je vyjmenovává). Všechny ovšem spadly pod stůl. Přitom se přímo nabízí otázka, kolik jen za jeden milion dolarů jde ovlivnit lidí? Politiků, novinářů, činitelů spolků? Nebo kolik za to lze zaplatit dalších aktivistů a nezávislých odborníků, kteří vytvoří další a další studie o škodlivosti dané činnosti pro kde co na světě? Kolik se za to dá vytisknout plakátů, zorganizovat kampaní? Kolik se tak podaří umlčet těch, kteří mají jiný názor, ale nemají ten milion dolarů?

Když tento pohled doplníme o to, že bývalý německý kancléř Gerhard Schröder je stále ještě předsedou dozorčí rady ruského Rosněftu a další němečtí a rakouští politici jej do podobných funkcí v Rusku následovali, ukazuje se najednou jiný obraz, než ten prezentovaný čistý „boj za ekologii“. Byť i ten v něm má pořád své místo. Což je pro propagandu mísící pravdu a lež ideální prostor. Kdo by si přeci troufl prosazovat něco, co je špatné pro životní prostředí?

Jak moc se Rusku podařilo ovlivnit získávání plynu frakováním v Evropě a USA není jasné. Nicméně ve státech v prostoru EU je tato těžba prakticky v klatbě. (Pro jistotu opakujeme, že článek se nezabývá skutečnými dopady frakování na životní prostředí.) A dovoz zemního plynu z Ruska představuje 40 procent dovozu do EU…

Zelená lobby chce zneužít válku na Ukrajině

Podívejme se však stejnou optikou na další energetické kroky EU. Vynucený přechod na fotovoltaicku a větrné elektrárny, schovaný pod plánem Green Deal je pilířem politiky současné Evropské komise a europarlamentu. Jenže prakticky veškerá fotovoltaika se vyrábí v jihovýchodní Asii a většina z toho v Číně. Minimálně polovina větrných elektráren má při tom stejný původ. Přes veškerá varování energetických a bezpečnostních analytiků se tímto faktem na úrovni EU nikdo nikdy nezabýval. Ani nyní, pod bezprostředním dojmem ruské invaze na Ukrajinu, se situace nezměnila. Zcela nekritický, spíš však fanatický Frans Timmermans stále vnucuje fotovoltaiku a vítr jako řešení energetického srabu, ve kterém evropské státy zásadním přičiněním Evropské komise nyní jsou.

Nikoho zatím nevarovalo ani Timmermansovo lednové prohlášení o tom, že soustředění 200 tisíc ruských vojáků na ukrajinských hranicích je Putinovým tahem, jak odvrátit pozornost od „klimatické krize“. Jestli něco takového řekne politik, který je místopředsedou rady, reprezentujících 440 milionů lidí v suverénních státech, mělo by jej to okamžitě diskvalifikovat z jeho pozice. Jestli si to poslanci europarlamentu či členové Evropské rady neuvědomují, diskvalifikuje to i je. Protože ten člověk to buď nemá v hlavě v pořádku, nebo jej platí ještě někdo jiný, než EU. Což by zřejmě byla Čína. Protože současné plány Evropské komise by neznamenaly nic jiného, než přechod ze závislosti na Rusku k závislosti na počasí a Číně.

Skutečná cesta však zřejmě vede přes pozastavení odchodu od uhlí, protože to je jediný zdroj, který mají evropské státy pod kontrolou. A bez vytvoření dalších závislostí, jej rychle nahradit nedokážeme. Kam závislost vede, je nejlépe vidět na příkladu Německa, které brzdí protiruské sankce, protože mu nic jiného nezbývá.

Teď jde o to, jestli si tohle premiéři uvědomí a nekompromisně to sdělí do Bruselu. První náznaky tu jsou.