Doba čtení:2 m, 30 s
Celosvětové množství emisí stále roste. Ale podle nejnovějších údajů jsou členské státy EU premianty ve snižování emisí. Celkově odpovídají už jen za 6,6 procenta. Evropská komise přesto pokračuje v ničení jejich ekonomik.
Podle zpráv odvolávajících se na ročenku britského Energy Institute, již dříve vydávalo BP, poklesly emise oxidu uhličitého ze států v EU již jen na 6,6 procenta těch světových (článek zde, zpráva zde, vysvětlení, proč ročenku už nevydává britská společnost BP zde).
Evropské komisi se k tomuto výsledku členské státy podařilo donutit za cenu vysokých cen elektřiny a ztráty konkurenceschopnosti v důležitých odvětvích průmyslu, jakož i dlouhodobého ohrožení energetické bezpečnosti stupňující se závislostí na nespolehlivých zdrojích energie a na Číně. Tím v praxi ukázala valné většině ostatních států světa, proč se nějakou produkcí oxidu uhličitého nemají zabývat. Nebo ano, ale musí to dělat úplně jinak, než jak to národům v EU diktuje Brusel.
O správnosti současného „klimatického tažení“ EU nás média hlavního proudu přesvědčují prakticky neustále. Prý je nezbytné nejen k záchraně „klimatu“, ale i k zachování konkurenceschopnosti států v unii. Dosavadní ekonomické výsledky tomu však nijak nenasvědčují. Státy EU jsou sice světovými lídry v dekarbonizaci, ale ona slibovaná konkurenceschopnost a růst se jim zatím stále jen vzdalují. Což, asi aby tomu bruselské úřednictvo uvěřilo, musel potvrdit i bývalý šéf Evropské centrální banky (ECB). Možná by se s tím dalo smířit, kdyby se naplnila vize o tom, že svět bude státy EU v jejich snaze o záchranu klimatu podporovat. Jenže pak stačí jeden pohled na globální výsledky „boje s emisemi“ a je okamžitě jasné, že svět unii nenásleduje. Protože celosvětové emise oxidu uhličitého opět vzrostly.
Stanjura má problém. Peněz z povolenek bude nejspíš méně
Čili veškeré snažení členských států EU o dekarbonizaci, obrovské dotace do zdrojů, jež by samy na trhu neobstály, emisní povolenky, již téměř nesplnitelné normy pro emise aut, vnucování a dotování elektromobility, je zbytečné. Protože to co EU, Spojené státy, Japonci, Japonci, Jižní Korejci a další na emisích uberou, to ostatní státy v čele s Čínou, Indií a Indonésií nejen doplní, ale ještě přidají navíc.
Ve světle těchto údajů je čím dál méně pochopitelné, proč špičky unie nezavelí alespoň k oddychovému času pro utýrané hospodářství v evropských státech? Globální „uhlíkové nuly“ totiž nebude do roku 2050 dosaženo v žádném případě. Ale honba za uhlíkovou nulou do roku 2050 je přitom tím hlavním důvodem, proč se do celého Green Dealu unie pouštěla.
Neexistuje žádný „klimatický“ důvod, proč by měl Brusel dále tlačit na ještě rychlejší dekarbonizaci a elektrifikaci. S ohledem na celkových 6,6 procenta emisí, které dohromady produkují státy v EU, si můžou dát s úplně čistým svědomím pauzu. V klidu konsolidovat své hospodářství i energetiky a pracovat na vývoji nízkoemisních či bezemisních způsobů získávání energie. Ideálně bez toho, že by v jejich produkci byly závislé na hlavním světovém emitentovi oxidu uhličitého. Tedy na Číně, jež podle BP odpovídá za 31 procent emisí tohoto plynu. Pak by unijní snažení zase mohlo dávat smysl. A to dokonce i nám, obyčejným Evropanům.