Doba čtení:2 m, 52 s
Když nepojmenujete skutečnou příčinu svých problémů, nemůže přijít na to, jak ji odstranit. Bohužel EU se zavile snaží označení skutečných problémů vyhnout. A tak chce stále dokola opravovat to, co problémy nevyřeší.
Zpráva Maria Draghiho, kterou si bývalého šéfa Evropské centrální banky objednala předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen, má přinést světlo do budoucnosti EU. To, že jako spásný recept nabízí další zadlužení, nechme pro tentokrát stranou. Přidržíme se spíš toho, na co by si měla podle bývalého bankéře unie půjčit. Klíčem jsou prý totiž „nové technologie, především ty z programu dekarbonizace, kde je EU technologickým lídrem,“ uvedl Seznam Zprávy (zde).
A je v této oblasti skutečně EU technologickým lídrem?Co mají tyto technologie přinést, jak mohou zvýšit produktivitu států v EU?
Odpověď na první otázku je snazší. EU totiž žádným technologickým lídrem dekarbonizace není. Stala se jen obrovským dovozcem těchto technologií. Neprodukuje lepší baterie, fotovoltaické panely či větrné elektrárny. Ani komerčně nevyrábí velké elektrolyzéry, nezbytné k výrobě zeleného vodíku, pro niž se elektřina získává jen z občasných zdrojů energie (OZE). Nejen to. Tím, že si unie umanula co nejrychlejší dekarbonizaci, pro niž sama nemá technologické prostředky, stala závislá na jejich dovozu. Především z Číny, jež ovládá výrobní řetězce. Tak se „technologický lídr“ projevuje jen stěží. Kdyby bylo EU lídrem, tak by bylo samo vývozcem. Takže Draghiho tvrzení o lídrovi je chybné. A toho, kdo hledá cestu z problémů, rovnou svádí ke špatnému řešení.
Fakta o klimatu modelují jen svá přání
Závislost na dovozu z Číny nelze brát na lehkou váhu. Potvrzuje to i Dominika Remžová z Asociace pro mezinárodní otázky, kterou v dalším textu (zde) citoval Seznam Zprávy: „V této oblasti jsme na Pekingu mimořádně závislí, protože Čína celosvětově ovládá dodavatelské řetězce surovin nezbytných pro ekologickou transformaci, a to ve všech fázích. Těží, zpracovává, vyváží hotové výrobky“. Manévrovací prostor EU v tomto směru není velký, protože možných dalších partnerů již není moc. Navíc v případě řady nerostů je potřeba nejprve vybudovat těžební kapacity, což může trvat i deset let.
„V Estonsku máme rafinerii, která je v současnosti jediným komerčním zařízením na zpracování kritických surovin v Evropě. Kromě toho v Evropě existují i iniciativy na otevření dalších rafinerií, například v Norsku. Jenže tovyžaduje čas a investice,“ popsala evropský tristní stav Seznamu Zprávy Remžová. A radí hledat surovinové partnery v Africe. Což ovšem dělá úspěšně Čína již delší dobu.
Odpověď na otázku druhou je komplikovanější. Ale zase ne o tolik. Dekarbonizace v prostoru EU znamená primárně přechod na občasné zdroje energie (OZE), tedy vítr a slunce. Ty samy o sobě sice produkují elektřinu levně, ale vyžadují tolik dodatečných nákladů, včetně dotací na stavbu a provoz, že by bez unijního dirigismu byly zcela nekonkurenceschopné. A tyto náklady se pak promítají do regulované složky ceny elektřiny. Což tlačí cenu elektřiny vzhůru, místo aby ji OZE zlevňovaly, jak stále tvrdí příznivci „zelené tranzice“. Čili v důsledku přecházíme na dražší zdroje elektřiny, než máme dosud. Již to samo o sobě znamená problém. Neboť to vede k růstu cen, což následně vede ke ztrátě konkurenceschopnosti. Všechny údaje o hospodářství ve státech EU to potvrzují. Spolu se závislostí na dovozu technologií je to pro ekonomiku vražedný koktejl.
Kdyby EU skutečně hledala cestu ke konkurenceschopnosti, hledala by způsob, jak zlevnit elektřinu. Pokud by při tom chtěla snižovat emise oxidu uhličitého, vsadila by na jádro. Z možností, jak produkovat elektřinu bez emisí, je jádro totiž jedinou levnou variantou. OZE z dovozu ani vnucená dekarbonizace evropské státy z ekonomického propadu nevyvedou.