Investor, šéf globální energetické skupiny i majitel úspěšného fotbalového klubu – ti všichni mohou mít jasně vyprofilovaný názor na blížící se volby. Pokud ale jako Pavel Tykač kloubíte všechny popsané role v jedné osobě, může být váš pohled o to zajímavější. Tykač takový názor publikoval na www.seznamzpravy.cz.
Číst dál
Kritika jen v opozici
A další věc, která je nová. Rozhodování o mnoha zásadních otázkách se postupně přesouvá z Prahy do Bruselu. Mnoho změn českého právního řádu určují svými rozhodnutími Evropská komise či Evropský parlament, nikoliv domácí politická debata.
Náš každodenní život je čím dál tím víc ovlivňovaný rozhodnutími Bruselu. Cítím, že srozumitelný postoj vůči Evropské unii je pro naši budoucnost klíčový. A týká se i témat, která jsou – zdánlivě – již rozhodnutá, (zavedení povolenek na pohonné hmoty a vytápění či zákaz spalovacích motorů), stejně jako věcí, které na schválení ještě čekají (Chat Control, tedy šmírování elektronické komunikace).
Nakolik se ale dá spoléhat na schopnosti našich hlavních politických proudů vystupovat vůči Bruselu autonomně a racionálně hájit zájmy České republiky? Petr Fiala i Andrej Babiš se kriticky vůči politice EU (například vůči Green Deal a Fit for 55) vyslovují ve chvílích, kdy jsou v opozici. Když se dostali k vládě a mohli v Bruselu něco vyjednat, použít právo veta atd., tak ani jeden nedokázal ty bláznivé programy zastavit. Nechci zde posuzovat, nakolik něco takového může relativně malá země v EU prosadit, ani hodnotit výsledky zahraniční politiky Babišovy a Fialovy vlády. Jen konstatuji, že kritický a bojovný duch oba premiéry vždy opustil na hranicích republiky. Proč bych tedy měl v tomto očekávat nějakou radikální změnu, ať už volby dopadnou tak či onak?
Jsem přesvědčen, že pro směřování naší země budou nadcházející volby mnohem méně důležité, než se jeví v médiích či na sociálních sítích. Vezměme jako příklad Ukrajinu a Rusko, z čehož koalice Spolu udělala v posledních třech letech své klíčové téma. O co se v tomto případě hraje?
Jestli příští vládu bude místo Petra Fialy sestavovat Andrej Babiš, tak se možná změní přístup České republiky k muniční iniciativě, možná budeme méně hlasitě podporovat Zelenského, ale Rusko nás jistě nepohltí. Přístup Andreje Babiše k Rusku, NATO či EU bude možná realističtější či transakčnější, ale v zásadních konturách stejný jako přístup Petra Fialy. Ani jednoho z nich by ani ve snu nenapadlo vystupovat z NATO či EU, nebo se stát Putinovým vazalem a dobrovolně se octnout v ruské sféře vlivu.
Dalším důležitým tématem je dostavba bloků jaderných elektráren. Hnutí ANO bude tento nutný plán možná technicky realizovat trochu jinak, než zamýšlela stávající vláda, ale cíl mají stejný ANO i Spolu.
Stejně tak se nezmění realita toho, že většinu naší zákonodárné agendy určuje Evropská komise a že náš parlament to jen překlápí do českého právního řádu. Brusel se stal alfou i omegou naší politiky.
Řešení „neřešitelných“ problémů
Nechci říct, že volby nejsou důležité a že nemá cenu se obtěžovat cestou do volební místnosti. Jen se vymezuji vůči vykreslování nadcházejících voleb jako okamžiku fatálního významu. Tím, myslím, nebudou. Ostatně máme s oběma potenciálními premiéry již i historickou zkušenost v této roli a přes všechny chyby, kterých se dopustili (a ještě dopustí), v žádném případě neohrozili ten základní charakter naší země, charakter našeho politicko-ekonomického systému.
Co mě bude na nové vládě nejvíce zajímat, bude řešení zdánlivě neřešitelného problému. Zavádění nových povolenek ETS 2, problémy nelegální migrace či aktuálně v EU schvalované šmírování elektronické komunikace Chat Control, které považuji za velké ohrožení naší společnosti. Přitom nám ale všichni říkají, že se s tím vlastně nedá nic udělat, že už to bylo rozhodnuto a schváleno (ETS 2 a Migrační pakt) či to bude rozhodnuto a schváleno i proti naší vůli (Chat Control), my že máme povinnost to implementovat do našeho právního řádu.
Vezměme již schválené ETS 2. Všichni víme, že je naprosto destruktivní zavádět tyto povolenky. Výrazně zdraží pohonné hmoty i vytápění a mnoho českých domácností uvrhnou do pásma chudoby. Zvýšení ceny nafty a benzínu se promítne do ceny naprosté většiny zboží a služeb, což bude pro domácnosti velká ekonomická rána. Stát tedy bude muset vyplácet většímu množství lidí více sociálních dávek a bude se kvůli tomu více zadlužovat i dále zvyšovat daně, což obojí se opět negativně promítne do naší ekonomické výkonnosti. Jenže protože jsme členskou zemí EU a zároveň nemáme sílu přesvědčit ostatní, aby ETS 2 zrušili, tak máme povinnost překlopit ETS 2 do naší legislativy a nutit české firmy a české domácnosti, aby ty nové povolenky platily a chudly. A případně dokud to nezavedeme, budeme platit do Bruselu vysoké pokuty.
Připomíná mi to situaci v Alabamě v roce 1955. Tehdy neznámá Rosa Parksová odmítla dodržovat segregační rasové zákony. Ty zákony tehdy platily a ona neměla sílu je změnit a měla povinnost je dodržovat. Přesto ale cítila, že je správné je nedodržovat. Vydala se cestou občanské neposlušnosti a sedla si v autobuse na místo, které bylo vyhrazeno jen bílým.
Dnes nám přijde absurdní, že takové zákony mohly platit v USA ještě v polovině 20. století. Jsem si jist, že stejně nevěřícně budou naši vnuci kroutit hlavou, nad našimi rozhodnutími dobrovolně si zdražit elektřinu, likvidovat fungující energetickou soustavu, likvidovat vlastní průmysl, což jsou všechno procesy, které v EU v současnosti probíhají a to pod zdánlivě nezměnitelnými zákony, nařízeními a programy, jako jsou ETS 2, Fit for 55 nebo Green Deal.
Možná jediným řešením bude cesta národní neposlušnosti. Stejně jako v případě Rosy Parksové, která tehdy věděla, co je v danou chvíli nejdůležitější. Víme to i my nyní?
Otázku občanské neposlušnosti definoval např. John Rawls (Theory of Justice, 1971) jako vědomé, veřejně konané a nenásilné porušování zákona s cílem vyjádřit nesouhlas s politikou nebo právními předpisy, které jsou vnímány jako nespravedlivé, a podnítit jejich změnu v souladu se zásadami spravedlnosti.
V současnosti pak sociální vědec Stefano Bertea celý koncept legitimity občanské neposlušnosti posunul ještě dál. Ve své práci zkoumá, kdy taková principiální neposlušnost vůči platným zákonům je povinností nejen morální, ale i právní.
„Národní neposlušnost“ by mohla být analogická strategie států: vědomě neplnit evropské závazky, když je vyhodnotíme jako zásadně škodlivé nebo nespravedlivé. Veřejně to komunikovat, vědomě zablokovat jejich implementaci do české legislativy a podněcovat tak mezinárodní veřejnou diskuzi s cílem evropskou legislativu změnit.
Je popsána řada případů, jak konkrétní státy (např. Německo, Polsko či Maďarsko) vzdorovaly evropské legislativě či evropským soudním rozhodnutím a to nejen z oportunistických důvodů. Například Jonathan White zkoumal fenomén „principiální neposlušnosti“ v rámci Evropské unie, tedy situace, kdy členské státy nebo jejich instituce porušují unijní právo z důvodu obrany vyšších právních nebo morálních principů. Autor analyzuje, jak taková neposlušnost může vypadat, kdo ji může vykonávat a jak lze odlišit legitimní formy neposlušnosti od nelegitimních.
Teoreticky popsáno a částečně prakticky vyzkoušeno to tedy již je. Otázka zní, jestli po říjnových volbách budeme mít vládu, která v těch klíčových a jinak neřešitelných situacích bude mít odvahu jít cestou národní neposlušnosti.