Tykač: Zelená je dobrá

Hodnotu celé transakce tehdy žádná z firem neuvedla a jejich zástupci ji dodnes ani nenaznačují. Podle dřívějších odhadů ale mohlo jít o vyšší miliardy až nižší desítky miliard korun. Změna vlastníka mezi místní zpočátku vnesla nervozitu, jelikož na region střední a východní Evropy se Britové stále dívají trochu skrz prsty. Dnes už je ale vidět, že se s novými vlastníky z Česka sžili – Libora Černého již zdálky přátelsky zdraví zaměstnanci ocelárny, kterých je v Cardiffu dohromady devět stovek. Po celé zemi jich však má dvojnásobek. Je totiž zároveň největším recyklátorem šrotu v království. Na území továrny najdeme čtyři velká šrotiště, u nich 21 recyklačních provozů a k tomu ještě takzvané fabrikátory, tedy provozy, kde se zpracovávají, prodávají a odkud se distribuují hotové ocelové výrobky. „Šrotu tu zpracujeme kolem milionu tun ročně,“ říká Černý, když pozorujeme, jak obří železná chapadla manipulují s hromadami všelijakého harampádí, přičemž každá z nich obsahuje šrot jiné kvality, který se zanedlouho v protější huti přetaví do samotné oceli. „Celý proces od nadrcení šrotu až po odpich zabere maximálně hodinu,“ vypočítává Černý pyšně.

Cardiffská ocelárna sice vypadá stejně jako běžné české nebo německé ocelárny, liší se ale přímo ve svém srdci, jímž je samotná huť. K výrobě oceli tu totiž místo vysokých pecí, charakteristických svým nevyhasínajícím ohněm živeným koksem nebo plynem, používají takzvanou elektrickou obloukovou pec, na niž budou muset všechny evropské ocelárny, které ještě dnes vyrábějí ocel pomocí vysokých pecí, v rámci dekarbonizačních plánů a naplnění přísných cílů Green Dealu v horizontu několika málo let také přejít. Vysoké pece totiž patří k největším vypouštěčům emisí v průmyslu a elektrická oblouková pec oproti nim vypouští až o 80 procent emisí méně. Zjednodušeně řečeno funguje tak, že se do obří tavicí pánve nasype hromada šrotu a tři obrovské grafitové elektrody v kombinaci s příměsí plynů ji během čtyř desítek minut přetaví v to, čemu se dnes říká zelená ocel. Dalo by se možná říct, že se zde ocel nevyrábí, ale přetavuje. „To už je o slovíčkaření, fakticky se tu vyrábí. Je to sofistikovaný proces, kdy se přesně určuje, v jakých kombinacích se různé materiály taví, jaké se kdy přimíchávají, abychom dosáhli té nejlepší kvality. Navíc i oblouková elektrická pec umí vyrábět ocel podobně jako ve vysoké peci, ale to tu neděláme,“ reaguje hned Černý a začíná vysvětlovat praktické ekologické a také ekonomické přínosy elektrické pece.

Nutná transformace ovšem nepřichází v období pro oceláře zrovna nejpříjemnějším. Evropský průmysl padá a s ním i segment výroby, čímž se obecně snižuje poptávka po oceli. Ceny energií, a tedy i nákladů na výrobu, se v poslední tříletce zdvojnásobily, což ocelárnám snižuje ziskové marže, a do toho se na starý kontinent ve velkém dováží levnější ocel z asijských zemí. Transformace je tak dnes evropským ocelářům trnem v oku, na jehož vytažení nemají dostatek finančních prostředků. V současnosti mnozí z nich totiž bojují hlavně o přežití. Proto evropské ocelárny žádají pro chystanou modernizaci veřejnou podporu vysoce přesahující polovinu hodnoty celé investice, protože bez ní jim ozelenění ekonomicky nevychází. Pro příklad nemusíme chodit daleko. Dnes už jediná ocelárna v Česku, Třinecké železárny, letos v létě oznámila odložení největší investice do tuzemského ocelářství v posledních 40 letech dohromady za jednu miliardu eur, jejímž středem měl být právě přechod z vysoké na elektrickou pec. Od minulé vlády jim totiž byla přislíbena jen 51procentní podpora, jejich německým konkurentům přitom 74procentní, a čeští oceláři se tak logicky nemohou spokojit s nižší hodnotou. Libor Černý ale v otázce této modernizace vysvětluje, že je třeba dívat se i za horizont investice, tedy na to, co elektrická oblouková pec nakonec každé ocelárně přinese.

Nejde totiž jen o to, že huť pohání nízkoemisní palivo, má také další pozitivní ekologické a ekonomické dopady. „S elektrickou obloukovou pecí na jednu tunu vyrobené oceli potřebujeme nějakých 1100 kilogramů šrotu. A to je v podstatě vše. Ocelárny s vysokou pecí potřebují 1500 až 1700 kilogramů železné rudy, 500 až 600 kilogramů koksu, kolem 200 kilogramů vápence a další směsi. To je dvakrát větší hmota, která se musí ohřát a utavit,“ vypichuje rozdíly a zároveň zmiňuje nepoměr v efektivitě jednoho pracovníka ocelárny s elektrickou obloukovou pecí v porovnání s pracovníkem tradičních oceláren. Na jednoho zaměstnance zde ročně vyrobíme 1000 tun oceli, zatímco u těch tradičních je to zhruba polovina tohoto množství dle podmínek každého provozu. Takže se můžeme bavit o tom, že samotná investice do modernizace pece je drahá, ale z pohledu dlouhodobého provozu už tomu tak není,“ říká, zrovna když se obří grafitové elektrody zaboří do pánve se šrotem, jejž za 40 minut při ohnivé show roztaví do žhnoucí oceli. Ta za chvíli z pánve takzvaným kontilitím začne postupovat celým provozem jako dlouhý oranžový had, který po ochlazování na konci zešedne. „Od kontilití jsou už naše následující procesy, jako je válcování a finalizace produktů, stejné jako u oceláren s vysokými pecemi. Jen s tím rozdílem, že my máme zelenou cirkulární ocel,“ vysvětluje Černý, jenž konkrétně ostravské hutě zná dokonale, jelikož v nich téměř tři dekády pracoval.

Důležitou otázkou je ovšem nákladnost provozu samotné pece, která se odráží od cen elektřiny. Ty v Evropě od energetické krize v roce 2022 vzrostly na dvojnásobné úrovně a stranou navýšení nezůstala ani Velká Británie, jejíž energetika prošla v posledních dvou dekádách rychlou dekarbonizací a dnes tamní domácnosti i průmysl trápí jejich vysoká volatilita. Elektrickou pec v Cardiffu přitom pohání zdroj o výkonu 52 megawattů, což pro porovnání představuje ekvivalent výkonu starších bloků uhelných elektráren, jako je třeba ta v Opatovicích. „Ceny elektřiny samozřejmě mohou být problém, ale i s nimi se dá pracovat,“ říká Černý, avšak hned k tomu přidává ještě jednu nespornou výhodu elektrické pece, jíž je její flexibilita. Dá se totiž kdykoli okamžitě vypnout a zase zapnout, což je u běžných vysokých pecí nemožné kvůli jejich chladnutí a pak časově náročnému opětovnému náběhu. Pokud jsou ceny elektřiny ve špičce vysoké, pracovníci ji mohou vypnout a počkat si na cenově příznivější hodiny. „A funguje to i naopak, v době přebytku elektřiny v síti může pec sloužit jako mařič.“ To už se k nám přidává přímo ředitel 7 Steel UK, původem Španěl Carles Rovira, který vysvětluje, jak v Cardiffu bojují s nepříznivými cenami elektřiny, jež často překonávají i ty v Evropské unii. „Jednou z obran před vysokými cenami elektřiny je mít úsporný provoz, tedy spotřebovávat co nejméně energií. A také se na té nejvyšší úrovni snažíme jednat s vládou, abychom společně našli možnosti na cestě ke konkurenceschopným cenám energií. Spotové ceny elektřiny jsou jedny z nejvyšších v celé Evropě. Také proto jsme rádi, že britská vláda letos schválila dodatečnou slevu vedoucí ke snížení fixních poplatků, což nám dává víceméně podobnou cenovou úroveň jako v Evropské unii.“

Ocelárna v Cardiffu s roční produkční kapacitou 1,2 milionu tun zajišťuje přes čtvrtinu celkové výroby oceli na britských ostrovech. Zdejší ocel míří zejména do infrastrukturních, energetických a stavebních projektů, kde se například k vyztužení betonu používají dlouhé ocelové pruty, takzvané roxory. Využití oceli je ale široké a ta z Cardiffu je součástí známých staveb nejen v Londýně, například sportovního Wembley Stadium, budovy The Shard nebo tamního olympijského parku, najdete ji ale také v průmyslových stavbách, jako je třeba jaderná elektrárna Hinkley Point. Podle Rovira se však britští oceláři stejně jako jejich evropští konkurenti potýkají s problémy v podobě poklesu poptávky z průmyslu i přílivu levnější oceli z Asie. „Tento rok je opravdu hodně těžký. Pokud bych měl mluvit o letošní ziskovosti, pak se udržíme na její samotné hranici. Dnes je situace složitá, i když máte elektrickou obloukovou pec,“ přiznává šéf britské ocelárny, jež ročně generuje tržby nad půl miliardy liber (v přepočtu dle kurzu ke konci září 1,4 miliardy korun). Při pohledu do dalších let už nasadí o poznání pozitivnější tón. „Vidíme příležitosti k růstu a pracujeme na rozvoji našeho byznysu, který vychází z našeho pětiletého plánu. Ocelářství se totiž chová cyklicky – jednou jste nahoře, jednou níže.“ Evropské oceláře kromě dovozu levné oceli z Asie trápí i situace se šrotem. Ten evropský totiž ve velkém skupuje asijská konkurence, v Asii ho za nižších nákladů přetaví v ocel, již dováží zpět do Evropy, a s ní paradoxně přináší také vyšší uhlíkovou stopu. Asijské ekonomiky i přes prudký rozvoj zelené energetiky totiž stále ve velkém využívají uhlí a nemají tak přísně stanovené dekarbonizační cíle. Oceláři proto volají po tarifních opatřeních, která by tyto toky do Asie a zpět do Evropy omezila.

Šrot je v hutích s elektrickou obloukovou pecí, tedy i v Cardiffu, pomyslným zlatem. Vzhledem k charakteru výroby v elektrické obloukové peci je klíčovou surovinou, bez níž by tu žádná ocel nevznikala. Britští kolegové ale nedostatkem šrotu v současné době netrpí. Ocelárna 7 Steel UK si jej ze 30 až 40 procent obstarává sama, zbytek jí smluvně dodávají třetí strany. „Británie má dnes přebytek šrotu a hodně ho vyváží. Ale samozřejmě jakmile ocelárny indického vlastníka Tata Steel spustí svou roční kapacitu výroby tři miliony tun oceli, situace se může obrátit,“ popisuje současný stav Libor Černý, když stojíme před obrovským drtičem šrotu, pnoucím se do patnáctimetrové výšky. Kolem něho jsou hromady věcí, jejichž společným jmenovatelem je to, že obsahují ocel. A to i včetně celých, ovšem už vykuchaných a všech kapalin zbavených aut, která drticí linka během pouhých 30 sekund dokáže proměnit v několikacentimetrové částečky. „Během několika hodin je tak v podstatě z odpadu zcela nový výrobek a může okamžitě zamířit za zákazníky. V plné kapacitě se sem denně doveze šrot v objemu zhruba 200 kamionů a 200 kamionů hotových výrobků odjíždí pryč,“ přibližuje Černý. Šéf ocelárny Carles Rovira mu ohledně situace se šrotem ve Velké Británii přitakává a zamýšlí se nad možnými budoucími ochrannými opatřeními jak samotného království, tak EU. „Pokud Evropa v nakládání s odpadem míří k regulaci, Spojené království by ji mělo následovat. Není v ničím zájmu mít vedle sebe dva velmi blízké trhy s odlišnou regulací,“ říká s tím, že by k otázce skupování šrotu asijskými zeměmi, které jej potom v podobě emisemi zatížené oceli vyvážejí zpět do Evropy, neměli být úředníci slepí. „Myslím, že bychom neměli posílat recyklovatelný odpad, který se mění ve strategickou surovinu. Už jen z hlediska životního prostředí je nesmysl přepravovat šrot z Británie do Asie a pak posílat ocel zpět z Asie do Británie,“ má v této věci jasno.

Ocelárna má díky elektrické obloukové peci před řadou svých evropských konkurentů náskok a dnes už i výhodu. Pravidla ESG se totiž v EU plně propisují nejen do soukromého byznysu, ale i do veřejných zakázek, kde je výše uhlíkové stopy jedním z hlavních parametrů při rozhodování o vítězi tendru. Zelený produkt tak výrobcům přináší kýžený odbyt, navíc nejsou zatíženi emisními povolenkami, jejichž cena v čase roste, což znamená také zvyšující se náklady. Ve Velké Británii zatím žádná kvóta na nákup zelené oceli pro státní zakázky není, mohla by přitom do jisté míry eliminovat závislost regionu na čínských importech. „Dnes se pro ocel sešla řada špatných věcí, Evropa své výrobní kapacity využívá jen zhruba na 60 procent a zatím ani nevidím, že by poptávka po zelené oceli výrazně rostla,“ popisuje Černý dnešní situaci a začíná se dívat do ještě zelenější budoucnosti. Jeho myšlenky míří k vodíku. Ten se podle prognóz má stát čistým palivem budoucnosti, které postupně nahradí zemní plyn. A i když současné limity vodíku, jako je například jeho nákladná výroba, srážejí prvotní nadšení v průmyslu a jeho praktické aplikace v provozech se stále spíše odkládají či tvoří jen zanedbatelnou část celkového využití energií, v 7 Steel UK s ním do budoucna počítají, čímž by ještě více snížili celkovou produkci emisí. „Vodík podle mě není z technického pohledu problém, a to ve smyslu transportu, užívání ani výroby. Dnes není tak populární, protože zatím není všude, ale to přijde. A energie z něj je opravdu čistá,“ říká. A hned nato vyvrací obavy, které občas slýchává, že by vodík měl coby prvek s nejmenšími atomy na světě při transportu prostupovat ocelovým pláštěm potrubí nebo nádrže. „Opravdu ocelí neprostupuje,“ směje se. Emise energeticky náročného provozu, jakým ocelárny jsou, lze z britské i skandinávské praxe snížit až o 90 procent, stoprocentně zelené oceli se podle Černého ale ve světě nedočkáme.

Stejně tak v Cardiffu nepočítají s tím, že by ocelárna byla někdy takzvaně uhlíkově neutrální, tedy že by vypouštění jakéhokoli objemu emisí vyvažovala jinými aktivitami, tak aby v konečném součtu dosáhla ve zmíněném parametru na nulu. „Museli bychom třeba každý rok vysadit určitý počet stromů,“ dává příklad Černý. A dává i najevo, že nic takového v současných plánech ocelárny není. Ve výsledku totiž zelená ocel z Tykačových provozů zatěžuje životní prostředí násobně nižší uhlíkovou stopou než ta z tradičních oceláren. „V Evropě se průměr vypuštěného oxidu uhličitého rovná přibližně dvěma tunám na jednu tunu oceli. V našem případě je to 300 kilogramů na tunu a ve Skandinávii je to ještě výrazně nižší číslo, jelikož tam vyrábějí elektřinu výhradně ze zelených zdrojů, zejména z vody. V Británii, ale i v Česku hraje v tomto roli výroba elektřiny, protože část se jí stále vyrábí z fosilních zdrojů,“ vypočítává Černý. Tykačovy ocelárny tak mají před svými evropskými konkurenty v ekologii pořádně navrch a místo řešení toho, kde v době pro oceláře velmi těžké sehnat peníze na zelenou transformaci, která u nich proběhla už desítky let nazpět, se nyní mohou soustřeďovat na investice do dalšího rozvoje byznysu.

Vzhledem k názorům Pavla Tykače na regulace Evropské unie, jejichž častým a hlasitým veřejným kritikem je, nemusí být náhoda, že ocelárny v Británii a ve Skandinávii, které letos koupil od Španělů, sice stojí v těsné blízkosti hranic, ale stále mimo EU. V Británii pak Tykač může využít i synergií, jelikož skrz tamní skupinu InterGen vlastní i čtyři paroplynové zdroje vyrábějící elektřinu. Ocelárna by tak mohla dosáhnout na příznivější ceny při nákupu energií, navíc i v paroplynových kotlích se v budoucnu – stejně jako v samotné cardiffské ocelárně – počítá s postupným čím dál vyšším zastoupením vodíku.