Doba čtení:4 m, 11 s
Kdo nechápe roli přečerpávacích elektráren, neměl by mluvit do toho, jak si Česko poradí s nadcházejícím nedostatkem elektřiny.
Potenciální ministr životního prostředí Petr Hladík (KDU-ČSL) chce přebudovat českou energetiku. Jenže jí nerozumí. Na otázku iDnes,cz, zda nám nebude chybět v elektroenergetice výkon, když odstavíme uhlí v roce 2033 (jak chce ministerský čekatel), protože uhelnou elektrárnu je možné rychle relativně zapnout, když nesvítí slunce, nebo nefouká vítr, totiž odpověděl takto:
„To tak úplně není. Uhelná elektrárna není špičkový zdroj, který by byl provozován pouze v době největší poptávky po elektřině. To jsou dnes plynové nebo přečerpávací elektrárny. Ministerstvo životního prostředí je připraveno z Modernizačního fondu investičně podpořit vznik další přečerpávací elektrárny. Ale nebude to tak, že bychom zase, jako v případě elektrárny Dlouhé stráně, uřízli kopec a vydlabali ho. Máme zpracované analýzy stávajících vodních zdrojů a přehrad, na kterých může vyrůst přečerpávací elektrárna. Vidíme v tom velký potenciál.“ (celý rozhovor zde).
Projevil tím zásadní nepochopení toho, k čemu otázka mířila, což je zajištění dostatku elektřiny. Z toho vyplynulo i to, že nechápe ani to, k čemu přečerpávací elektrárny (jež opravdu rychle nabíhají) slouží. Bohužel v tomto nepochopení není zdaleka sám.
Dlouhé stráně nově řídí Ludvík Štrobl
Za prvé, funkce přečerpávací elektrárny nespočívá v systémové náhradě jakéhokoli jiného zdroje, jak to z odpovědi ministerského adepta vypadá. Tyto elektrárny jsou určené k vyrovnání krátkodobých výpadků, k ničemu jinému. Je to patrné již z jejich principu: Ve chvíli dostatku energie se do přehrady načerpá voda z blízkého toku. V případě nějakého zakolísání dodávky, či krátkodobého výpadku se samospádem voda z přehrady pustí na turbíny. Což trvá jen tak dlouho, dokud je v nádrži dost vody.
Již z toho je zřejmé, že žádná jednotlivá přečerpávací elektrárna nemůže sloužit jako náhrada nějakého stabilního zdroje, ať již uhelného, či jiného. „Dle našich modelů by ani ztrojnásobení kapacity přečerpávacích elektráren v Česku nezajistilo pokrytí deficitu na déle než desítky minut, nikoli však na hodiny, nebo dokonce na dny v zimním období,“ upozorňuje ředitel energetické konzultační firmy Invicta Bohemica Jan Vondráš.
Přečerpávací elektrárny jsou tedy úplně jiným typem zdroje, než Česko potřebuje pro vyřešení přeměny energetiky. Což neznamená, že by se nemohla nějaká další postavit. Jen to zkrátka nebude fungovat tak, jak si leckdo myslí.
A to dokonce ani v případě, že by se na přečerpávací elektrárny přebudovala většina vltavské vodní kaskády.
„Kdybychom z Vltavské vodní kaskády nakrásně udělali gigantickou vodní přečerpávací elektrárnu a na podzim nechali nádrže Vrané, Štěchovice, Slapy a Kamýk úplně prázdné a celých 300 milionů krychlových metrů vody zadržovali v retenčním prostoru Orlíku, vůbec nic by to nevyřešilo. Celkový instalovaný výkon v nich totiž činí necelých 600 megawatt, což je pouhých asi pět procent výkonu, který bychom potřebovali k přežití v zimních měsících.,“ upozorňuje Jaroslav Čížek z think-tanku Realistická energetika a ekologie (zde).
„Celkové množství energie, které bychom v tomto přečerpávacím gigantu měli k dispozici, by odpovídalo asi tak jedné třetině naší průměrné denní spotřeby. I kdybychom našli prostor pro dalších deset takových veleděl, zimu bychom bez úhony nepřežili. Jediným výsledkem by opět byla nepředstavitelná devastace životního prostředí,“ přibližuje dále možnosti tohoto typu elektráren Čížek.
Elektrárna Dlouhé stráně poskytla azyl příslušníkům Pěší roty
Mimochodem, jestli mají pravdu klimatisté, kteří tvrdí, že vody bude málo, jaký má smysl stavět nové přečerpávací elektrárny? Zabýval se tím vůbec někdo z úředníků ministerstva životního prostředí? Jestli ne, měl by takovou studii dosavadní náměstek Petr Hladík zadat. Protože předpoklady ceny za novou přečerpávací elektrárnu v tuzemsku se již před 10lety pohybovaly v rozmezí 20 až 30 miliard korun, podle lokality (vytipováno šest lokalit, zde). Zde se nabízí porovnání s cenou za nové plynové bloky, které v Česku budou muset vzniknout.
„Samotné náklady na jeden zhruba 600 megawattový blok se pohybují kolem 10 až 15 miliard českých korun. Plus je potřeba připočíst náklady na připojení k plynárenské infrastruktuře, a to se samozřejmě bude lišit lokalitu od lokality,“ popsala v rozhovoru pro iUHLI.cz v roce 2019 tehdejší šéfová Českého plynárenského svazu Lenka Kovačovská (zde).
Cenové odhady k možným novým přečerpávacím elektrárnám s podobným instalovaným výkonem vypadaly přitom před 10lety takto: Krušnohorská Červená jáma (674 MW) – 23,5 miliardy korun; přehrada Smědavský vrch v Jizerských horách (620 MW) – 21 miliard; Velká Morava v Jeseníkách (536 MW) za 18,5 miliardy korun.
Ceny stavebních materiálů a prací se od té doby nesnížily, ba naopak. A protože přečerpávací elektrárny k řešení dlouhodobého nedostatku elektřiny od roku 2025 vhodné nejsou, je otázka, kolik jich ve skutečnosti je potřeba. Pokud by měly sloužit k akumulaci elektřiny z OZE (tedy být skutečně nějakou, byť dočasnou, systémovou náhradou stabilního zdroje), o čem se také někdy mluví, tak je zase potřeba mít jistotu, že bude dost vody.
V každém případě, jestli v Česku kvůli tlaku zelené fronty skončí v roce 2033 uhlí, přečerpávací elektrárny jej nahradit nedokážou. Na to jsou potřeba řiditelné zdroje, které zvládnou dodávat elektřinu kdykoli.