Doba čtení:2 m, 14 s
Je třicet miliard korun málo, nebo moc? Právě tolik totiž Česko platí za správu a rozdělování dotací, na které dává peníze EU.
Český dluh přesáhl tři biliony korun a roční schodek se pohybuje ve stovkách miliard. Můžeme si v takové situaci dovolit v průběhu sedmi let v podstatě vyhodit z okna téměř 30 miliard korun? Právě to totiž děláme. Vyplývá to ze zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu (zde).
V období 2014 až 2020 se na dotacích spolufinancovaných z rozpočtu EU (který se plní z odvodů jednotlivých členských států) rozdalo 579 miliard korun. To znamená, že na administraci 19 miliard vynakládáme jednu miliardu. Nebo 4,2 miliardy ročně. Což nevypadá úplně ekonomicky… Což si, dokonce, myslí i sama unie. Její studie vyčíslila předpokládanou pracovní náročnost za programové období jako celek v Česku na 34 300 pracovníků na plný úvazek. Tyto činnosti zajišťovali zpravidla vysoce kvalifikovaní úředníci, což přinášelo značné nároky na finanční zdroje. „Podle této studie byly administrativní náklady na přerozdělení jednoho milionu eur, tedy více než 25 milionů korun, vyčísleny v Česku na téměř 750 tisíc korun,“ dodal k tomu prezident NKÚ Miloslav Kala. Podle Evropské komise by tyto náklady bylo možné o čtvrtinu snížit. Což nejspíš v praxi znamená, že by je šlo snížit víc.
Lidé si kvůli OZE připlatí za elektřinu tisíce korun navíc
Zprávy NKÚ k dotacím (EU report 2023) vychází ze závěrů kontrol provedených v téměř stovce institucí od loňského dubna do konce letošního března. Třetina negativních zjištění (32,55%) patří do kategorie „neúčelnost, nehospodárnost, neefektivnost“. Kontroloři také opakovaně upozorňují na to, že jsou nedostatečně nastaveny cíle programů a používají se nevhodné monitorovací indikátory. Což dá shrnout tak, že za mnoho peněz je málo muziky. Prostě státní aparát funguje v oblasti dotací ještě hůř, než by člověk čekal.
Jenže dotace mají různé formy. Ve výsledku však vždy zhoubné. Což potvrzuje aktuální příklad z Francie. Automobilka Renault uvedla elektrický model Clio. Malé městské auto. Jenže stojí zhruba tolik, jako Škoda Octavia. Zájem o něj je proto mizivý. Šéfa Renaultu proto napadlo využít dotace. Jen tentokrát ne ve formě příspěvku na nákup, nýbrž ve formě úřední podpory. Ta by, podle jeho představ, měla spočívat ve vytvoření zvláštní kategorie elektromobilů do města, jimž by se dostala rozličných úředních výhod. Což by mělo, podle něj, dát nakonec lidem dostatek argumentů, proč si to auto koupit.
Glosa má být krátká, tak si to shrňme. Oba uvedené příklady jasně ukazují, že čím méně dotačních možností, tím lépe pro zdravou ekonomiku. Ideální by zjevně bylo, kdyby dotace nebyly žádné. Protože pak by si lidé kupovali jen to, co chtějí a firmy by vyráběly jen to, co chtějí jejich zákazníci. Ne to, co chce pár politiků, zaslepených nějakou ideologií.