Doba čtení:2 m, 41 s
Jednotlivé státy v EU, ani EU jako celek, si ve výhledu nejsou schopny zajistit ani dostatek elektřiny, ani dostatečnou výrobu vojenského materiálu. Místo činů však v těchto směrech politici nabízejí jen slova. Tedy závazky.
Víte, jaký je rozdíl mezi závazkem a slibem? Závazek se buď slavně překročí (což znamená, že byl cíl špatně naplánovaný), nebo se v případě jeho zjevného nesplnění přijme nový, ještě větší závazek. A slib? Ten se buď splní, nebo nesplní. Asi proto unijní a mnozí státní politici zásadně neslibují, ale přijímají závazky. Protože závazky se můžou přijmout i sebepitomější i úplně nesplnitelné. Jak je to každou chvíli vidět v případě „klimatu“ či dodávek zbraní pro Ukrajinu, nebo vlastní armády.
V závazkovém světě díky tomu není vlastně žádný oficiální problém. Protože k řešení problémů se přijaly závazky a tím pádem už problém více méně neexistuje. Stejně funguje socialismus, který jsme tady měli 40 let. Přijaly se závazky ke zvýšení výroby másla, nebo čehokoli jiného a stejně ničeho nebylo dost. I přesto, že závazky prý byly splněné. Pokud nebyly, obvykle o tom bylo ticho po pěšině a přijaly se honem další závazky, třeba na počest dalšího sjezdu rudé partaje. Dnes se nám sem z Bruselu i z některých našich partají rozlézá to samé v zeleno-rudém provedení. A jeden závazek za druhým.
Kupodivu, čím více přijímáme závazků, tím méně se toho ve státech v Evropě vyrábí. Toho důležitého. Brusel nám diktuje (a naši politici souhlasí) jak je potřeba přejít co nejdřív od tuzemského uhlí k fotovoltaice z Číny a větrným elektrárnám, jichž většinu už také vyrábí Čína. A baterie? Zkuste, kolik jich bez spolupráce s Číňany vyrobíte. Ne, že by to nešlo, ale dře to. Zbrojovky v našich státech pořád jsou, ale nedokážou dodat Ukrajině ani ten půlmilion dělostřeleckých nábojů, který jí slibovala EU. Proč to všechno?
Kalenda: Lidský podíl na klimatu je naprosto minimální
Protože unijní instituce ovládají lidé, kterým vyhovují dvě věci. Nekontrolovatelný závazkový svět a slabost států v unii i EU jako celku, přestože hlasitě prohlašují, že jim jde o silnou unii. Oni tím ale rozumějí jen silnou pozici Bruselu vůči členským státům. Skutečně silnou, tedy silnou navenek ekonomicky i vojensky a silnou dovnitř díky základním ideám, kterým lidé rozumějí a dobrovolně je přijímají, tak takovou unii nechtějí. Protože ta by nepotřebovala závazky ani regulace všeho. A protože by regulace nepotřebovala, sahala by po nich jen zcela minimálně.
Jenže v takové unii ani v takových státech by nebylo možné diktovat lidem, co si mají myslet, čím mají jezdit, čím topit, z čeho mít elektřinu, ani co jíst a koho přijmout k pobytu. A to je to, co ve skutečnosti chtějí. Planetární klima je pro ně jen výhodnou zástěrkou, strašákem, v jehož jménu si lidé nechají líbit cokoli. Ze strachu. Proto také politici i aktivisté neříkají lidem prostý fakt, že není v našich silách změnu klimatu zastavit. Ani to, že se posledních sedm let ochlazuje, jak dokládají data americké agentury NOAA.
Pokud by Zelená fronta nenutila Evropany k tomu, aby honem, honem přešli na občasné zdroje energie, bude energie dost a bude levná. A pokud Zelená fronta přestane házet klacky regulací pod nohy zbrojařským firmám v členských státech EU, dokážou po čase dozbrojit naše armády a dokonce dodat i munici Ukrajincům.