Unie se žene za „klimatickou neutralitou“ do roku 2050 proto, aby pomohla zachránit klima. Což je zcela nereálné. Přesto Brusel tlačí na klimatickou pilu víc a víc, i když už jen dosavadní výsledky likvidují konkurenceschopnost. Dá se to nějak vysvětlit?
EU plán Green Deal schválila s tím, že se stane světovým lídrem bezemisního fungování, jež od ní ostatní státy budou chtít převzít. Protože je nejen odpovědné, ale i ekonomicky výhodné. Takže státy EU budou vydělávat i na prodeji svých „klimatických řešení“.
Zatím se nic z toho nenaplnilo. Naopak. Státy v unii jsou čím dál víc závislé na dovozu technologií, jež k naplnění svých cílů potřebují. Jde především o fotovoltaiku, baterie a větrné elektrány. Z Číny. V oblasti elektromobility evropské automobilky kvapem vyklízejí pozice, ze kterých je vytlačují rovněž čínské firmy. Pozice vyklízejí i průmyslové podniky, jež kvůli unijní regulaci a drahým energiím nejsou schopné konkurovat těm zahraničním. V tomto širokém případě nejen čínským.
Státy na Green Dealu zatím jen mohutně prodělávají a nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo změnit. Naopak. Proč tedy Brusel na plnění Green Dealu nadále neústupně trvá? (Případné odklady termínů o rok či dva, jak o nich mluví premiér Fiala, nejsou řešením problémů, ale jen a pouze jejich odkladem.)
Hledání odpovědi začněme úvahou, kdo nepotřebuje klimatický plán EU, stojící na dosažení nulové produkce oxidu uhličité z lidské činnosti. Lépe se pak ukáže, kdo jej ve skutečnosti potřebuje. V první řadě nepotřebuje Green Deal ten, jehož jménem vůbec vznikl. Tedy planetární klima. Ze států v unii totiž pochází už jen 6,6 procenta světových emisí CO2 (zde a zde), takže dosažení oné „uhlíkové nuly“ světovou bilanci nemůže významněji ovlivnit. Ba dokonce ji neovlivní vůbec, protože většina států své emise oxidu uhličitého nadále zvyšuje, takže jejich celkové množství nadále stoupá.
Zcela zjevně unijní plán ke své cestě za uhlíkovou nulou nepotřebují ani ostatní státy. Většina se jich totiž kysličníkem uhličitým nezabývá a těm, které jeho produkci snižují, nemají státy v EU co nabídnout. Navíc je zcela zřetelné, že unijní postupy způsobují pouze hospodářský úpadek a celkové oslabení, což je cesta, která nikoho k následování neinspiruje.
Green Deal nepotřebují ani podniky, ani lidé v prostoru EU. Kromě negativ – dalších a dalších nařízení, rostoucích nákladů, ztráty trhů a poklesu životní úrovně, jim totiž nepřináší nic pozitivního.
Kdo naopak tento unijní plán potřebuje? Všichni ti, kterým vyhovuje setrvale slábnoucí evropské státy. Ti, kteří do prostoru unie dovážejí svou lacinější produkci, nebo výrobky, jež se v unii nedělají, nebo téměř nedělají, což je také případ fotovoltaiky, jednoho ze základních kamenů zelené politiky. Z unijní umanutosti klimatem však netěží jen čínské firmy, nebo státy dodávající zkapalnělý zemní plyn LNG.
Z ní a z dotací s ní spojených těží také evropské firmy, jež se angažují ve výstavbě občasných zdrojů energie (OZE, především fotovoltaika a větrníky) či montáži baterií, tepelných čerpadel, výměně kotlů, zateplování a tak dále. Nad nimi však stojí rozsáhlé sítě minimálně z části profesionálních aktivistických skupin a tisíce úředníků na státní i unijní úrovni, kteří jsou v Green Dealu nějak angažováni. Poslední dvě skupiny přitom zhusta využívají tu první k tomu, aby skrze ni obhajovaly své kroky. A firmy zase aktivisty a úředníky využívají k tomu, aby si pojistily budoucnost svého podnikání. Protože bez toho by jich valná většina neměla co na práci. Oč více všechny tři skupiny přispívají k problémům států v EU, tím více se potřebují. A o to víc nás ostatní, včetně vlád, tlačí do větších a větších problémů, na jejichž konci bude obecná chudoba a dluhy.