Doba čtení:3 m, 38 s
Vláda dostala doporučení, aby uhelný exit nastal v Česku v roce 2038. Jak moc je tenhle termín reálný a co republice přinese či způsobí snaha o jeho dosažení?
Základní a v pravdě existenční otázka nespočívá v tom, zda Česko dokáže za 18 let nahradit uhlí jinými zdroji. Spočívá v tom, zda budeme mít dostatek elektřiny, jak jsme na to zvyklí. Odpověď je bohužel složitější, než se po rozhodnutí Uhelné komise může zdát. Ve hře je totiž příliš mnoho neznámých, z nichž část Česko nemůže vůbec ovlivnit. Ani na ty ostatní přitom zatím Uhelná komise nepřinesla odpovědi. Část jejích členů na to přitom poukazovala ještě před hlasováním.
Svůj nesouhlas s tím, aby komise rozhodovala již nyní, zveřejnili ve čtvrtek Jiřina Jílková z UJEP a František Hrdlička z ČVUT. V pátek se proti hlasování vyslovil i zástupce ekologistických organizací Jan Rovenský. Všichni přitom upozorňovali právě na to, že ještě příliš mnoho otázek není zodpovězených, na to, aby se mohlo přijímat kvalifikované rozhodnutí. Ve svých vyjádřeních se také pozastavovali nad úrovní zpracování některých materiálů, jíž označili za nedostatečnou.
Čtěte také:
Unucka: Uhelný exit v roce 2033 je naprosto nereálný
Kdo vyhrožuje Havlíčkovi?
Že je nejasností opravdu mnoho, potvrdilo i vystoupené Martina Durčáka z ČEPS, který na tiskové konferenci po jednání Uhelné komise. Připomněl v něm například, že schopnost velkých výrobců a exportérů elektřiny, jako je Francie a Španělsko, v posledních letech výrazně poklesla. Pokud by se tak Česko dostalo do situace, že by bylo závislé na importu elektřiny, nemuselo by jí mít odkud dovézt. Nejde přitom o novou informaci, protože před tímto vývojem varuje právě ČEPS i ve své poslední zprávě o zdrojové přiměřenosti Česka. Z materiálu, dostupného na webu firmy, je zřejmé, že nejpozději v roce 2040 nebude v okolí Česka odkud elektřinu importovat. Potřeba dovážet do tuzemska elektřinu přitom nastane již v roce 2025.
Ministr průmyslu Karel Havlíček sice na tiskové konferenci sice prohlásil, že termín 2038 nám dává dostatek času na vybudování nových zdrojů, ale to se může ukázat jen jako zbožné přání. Především v případě výstavby nového bloku v Dukovanech. Tendr na jeho dodavatele nabírá zpoždění ještě dříve, než byl vůbec vyhlášen. Jeho výkon by měl přitom být – zřejmě v ideálním případě – k dispozici v roce 36. Tedy jen dva roky před úplným odstavením uhlí. Jeho plánovaných 1000 megawatt samozřejmě českou energetiku nespasí, ale bez nich by situace byla stěží představitelná. Tím spíš, že se také může stát, že do té doby skončí nejen uhlí, ale i životnost všech současných dukovanských bloků. To by bylo mínus 2000 megawatt výkonu. Konstantního, na rozdíl od větrných a solárních zdrojů.
Nic na tom nemění proklamace ekologistů, že nový jaderný zdroj nepotřebujeme. Čísla z Německa totiž jednoznačně ukazují, jak je nezbytné mít k dispozici dostatek řiditelných zdrojů. Tato země už má více instalovaného výkonu v obnovitelných zdrojích, než v klasických. Ale například v listopadu německou potřebu elektřiny saturují z velké většiny klasické zdroje. Ty obnovitelné totiž nemají vítr, nebo sluneční svit, aby mohly vyrábět. Německé statistiky tak představují nad slunce jasnější důkaz, že obnovitelné zdroje nemohou být páteří energetiky, ale jejím doplňkem.
Alternativou pro Česko je tak pouze plyn. Výstavba paroplynového zdroje trvá jen tři až pět let a stojí řádově méně, než jádro. Takže za 18 let si jich můžeme postavit potřebné množství. Pokud dokážeme vyřešit potenciální problém s dodávkami plynu z Ruska. Inu, dejme tomu, že se to podaří. Jenže pokud EU nezmění kurz, budou se muset plynové zdroje do roku 2050 stejně odstavit. Jako nyní uhlí. Protože Brusel i navzdory zkušenostem Německa, chce jen obnovitelné zdroje a snad jádro. Což je problém také teplárenství, které se nyní chystá k hromadnému přestupu právě na plyn. A to jsou pořád jen některé otázky z těch, na které neznáme odpověď. Čím třeba budou topit domácnosti bez připojení na teplárenskou soustavu? Samostatnou otázkou je působení emisních povolenek. Jejich cena může způsobit, že se uhelné elektrárny přestanou svým majitelům vyplácet třeba již v roce 2025. Co bude stát dělat potom? Bude jim cenu kompenzovat? Z čeho? Kolik bude stát v roce 2040 elektřina? Kolik teplo? O kolik proto zdraží výrobky, služby, všechno?
Nynější stanovení termínu uhelného exitu na rok 2038 je tak s největší pravděpodobností aktem hrubé nezodpovědnosti vůči budoucnosti 10 milionů lidí v České republice. Kterým právě začíná období hrubé nejistoty. Jen si to ještě neuvědomují. Vlastně jednu jistotu už máme. Ceny elektřiny i tepla či topení půjdou dlouho nahoru.