Bez dostatku energie skončíme jako rozvojový africký stát. Poslanci proto horečně – a velmi opožděně – hledají způsob, jak tuzemskou produkci elektřiny zajistit. Obecně se má za to, že cesta vede přes plynové elektrárny.
Vynucený přechod z uhelných elektráren na plynové, nedává z emisního hlediska smysl. Přímé emise oxidu uhličitého ze spálení zemního plynu jsou oproti uhlí asi poloviční. Což je jistě fajn. Jenže celkové emise CO2, při započtení těžby a přepravy jsou, podle studií, jež má EU od roku 2015, u uhlí a zemního plynu plus minus stejné. V případě LNG, který státy v EU odebírají ve velkém, jsou pak dokonce vyšší. Čili z klimatického hlediska tento přechod nedává nejmenší smysl. Ze strategického je pak skokem do další dovozní závislosti. Jenže jiná efektivní cesta k zajištění dostatku elektřiny, možnosti regulovat elektrickou síť a udržení teplárenství neexistuje.
Klimatický smysl může tento krok dávat v jediném případě. V případě, že zemní plyn nahradí bioplyn, nebo zelený vodík. Čili vodík vyráběný pomocí elektřiny z obnovitelných (a současně jen občasných) zdrojů elektřiny (OZE). S tím ostatně plány Bruselu počítají. Od roku 2036 by se potrubími už měly prohánět jen takové plyny. Takže je v Česku vše na dobré cestě? Ani náhodou!
Lex plyn, který přišel na pořad se zpožděním několika let, nabírá ve sněmovně zpoždění. Dokud nebude schválen, nemají investoři jistotu, že se jim investice do stavby nových plynových elektráren (potřebujeme alespoň 4 GW výkonu) vrátí. Pak musí investoři udělat rozhodnutí, domluvit se se státem, poptat dodávku technologie, připravit projekt, zažádat o všechna povolení a pak si zajistit dodávky zemního plynu. A také celý nový zdroj postavit. To vše se za současných podmínek byrokratických i dodavatelských, nestane dřív, než v roce 2031.
Tedy v době, kdy už současné uhelné elektrárny budou odstavené, nebo budou fungovat ve zvláštním režimu, který má upravit právě zákon Lex plyn. Ten zvláštní režim zjednodušeně znamená, že stát bude jejich provoz dotovat. Pokud mu to laskavě dovolí bruselští byrokraté. Předpokládat však, že v roce 2031 budou k dispozici zmíněné čtyři gigawatty výkonu v plynu je, diplomaticky řečeno, nesmírně optimistické. Ale třeba budeme mít štěstí.
Jenže i když budeme mít štěstí a potřebné gigawatty výkonu budeme co nejdřív po roce 2030 mít k dispozici, neřeší to vůbec nic. Protože zemní plyn prostě v prostoru EU skončí rokem 2035. Vybudovat takovou dodavatelskou základnu, aby mohly tuzemské plynové zdroje přejít na bioplyn, je zcela mimo realitu. Údajně by na to padlo 80 procent české orné půdy (zde). Ale můžeme přeci elektrárny plnit zeleným vodíkem, ne?!
Ano, můžeme. Ba dokonce je to tak dlouhodobě myšleno. Jenže, kde vezmeme zelený vodík? Tedy vodík vyráběný pouze prostřednictvím elektřiny z OZE? Česko totiž není státem, jehož podmínky jsou OZE nakloněny. Což je dlouhodobě známé, leč odpovědnými povětšinu času ignorované. I vládní materiály počítají s tím, že není v tuzemských možnostech vyrobit si dostatek zeleného vodíku. Počítá se proto s jeho dovozem z Německa (což není ve větším množství reálné), nebo například z Chile. Ze země, vzdálené víc, než 12 tisíc kilometrů vzdušnou čarou. Pro tankery, které se vejdou do Panamského průplavu tedy nějakých 14 tisíc kilometrů. Zhruba dvojnásobek toho, co musí do Evropy urazit LNG z USA.
Při současné situaci v prostoru EU je tak na Lex plyn přínosná jediná věc. Legislativní ukotvení podpory – dotování – provozu uhelných elektráren. Pokud nám jej Brusel schválí. Východisko z fatálních omezení daných Green Dealem však nenabízí ani tento zákon. Cestu k budoucímu zajištění dostatku elektřiny nabízí pouze neodkladné zrušení celého unijního plánu Zeleného údělu. Kdo tvrdí, že to není možné s ohledem na klima, měl by se seznámit se světovými statistikami. Celosvětová spotřeba uhlí stále stoupá. Emisemi oxidu uhličitého, jež neustále rostou, si v podstatě nikdo neláme hlavu. Především jeho největší odběratelé. Státy v EU, jejichž celkové emise jsou někdo okolo 7,5 procenta těch globálních, s tím nic neudělají.
A Česká republika už vůbec ne. Ale když se odmítne podílet na Green Dealu, může si zajistit dostatek laciné elektřiny. A nebude závislá na dovozu fotovoltaiky, větrníků a baterií z Číny.