Doba čtení:3 m, 11 s
O tom, co masivní nasazení občasných zdrojů energie udělá s cenou elektřiny, se nesmiřitelně diskutuje dlouho. Dvě zprávy z poslední doby jasně ukazují, kdo má pravdu.
Co je lepší, kilowatthodina za 0,3 eurocentu, nebo za 49 eurocentů (asi 8 haléřů, respektive asi 12 korun)? Právě takový rozdíl v průměrné ceně elektřiny ve Francii a Německu vykázalo obchodování na burze EPEX (zde). Kvůli technickým problémům tam probíhalo obchodování pouze v rámci jednotlivých států, bez možnosti objednat elektřinu v zahraničí.
Hlavní nepřátelé fotovoltaiky: Fotovoltaika a slunce
Z toho samozřejmě plyne, jak je, s ohledem na současnou politiku EU potřebné mít mezi členskými státy dostatečnou přeshraniční kapacitu. Protože bez možnosti dovozu by se lidé v některých státech nedoplatili. Což ostatně už vidíme nyní. Jenže zároveň to ukazuje na další problémy, do kterých se unie energetikou postavenou na občasných zdrojích energie (OZE) řítí.
Hned ten první se opět týká dovozu elektřiny. Když totiž pojedou všechny státy především na OZE, bude elektřina s dodáním ráno, večer a v noci drahá. V té době nedodává fotovoltaika (větrníky za slabého větru). Naopak za dodání elektřiny v poledne (v létě) bude platit její producent, nikoli odběratel. Protože elektřiny z fotovoltaiky bude nadbytek. Ceny francouzské elektřiny pro Francii přitom jasně ukazují, jaký má být energetický mix, který dodává levnou elektřinu i za současné „dekarbonizace“ energetiky v členských státech unie. Zkrátka, někde ty řiditelné zdroje budou muset být. Jinak se energetika a s ní i hospodářství rozsype.
Jak se bránit důsledkům rozhodnutí EU
O tom se ale v unijních kancelářích pořád nějak nemluví. Naopak se hodně mluví o tom, že je potřeba mít víc a víc OZE. A že je potřeba je mít rychleji a rychleji. Jako by to samo o sobě mohlo překonat fyzikální omezení, jež občasné zdroje mají. Jenže to nejde. Dosáhne se tím pouze toho – kromě dalšího obrovského dotačního rozhazování peněz za občasnou dodávku elektřiny – že bude za slunečných dnů více elektřiny za zápornou cenu. Nebo že se bude vyplácet víc kompenzací za odpojení fotovoltaických parků. Což přeci jen nestaví OZE do nejlepšího světla. Již se proto objevily nápady, jak zvýšit odběr elektřiny. Řešení je jednoduché. Takové socialistické.
Prostě se naplánuje nucená elektrifikace! Tím bude odbyt pro jinak nepotřebnou elektřinu z OZE zaručen. „Roky stagnace poptávky po elektřině se nyní změnily v pravidelný pokles. Tvůrci politik musí naléhavě podpořit zavádění elektrifikace, aby poskytli potřebné investiční signály pro čistou výrobu,“ citoval v té souvislosti deník Epoch Times generálního tajemníka evropského sdružení firem z energetiky Eurelectric (zde) Kristiana Rubyho (zde). Jeho organizace apeluje na Brusel, aby přišel s akčním plánem elektrifikace.
Levná a zelená elektřina pro investory? Kde vzít a nekrást?
Což ale ve skutečnosti není řešením občasných dodávek z OZE a růstu cen elektřiny. To je pouze výzvou k rychlejšímu roztočení socialistického perpetua mobile, postaveného na státních plánech a dotacích. Bez ohledu na skutečné potřeby lidí a trhu. Je to znát i z dalšího vyjádření tajemníka Rubyho, který se obává o nedodržení klimatických cílů EU a omezení výroby z OZE a „zpomalení investic v hlavním odvětví energetické transformace“. O stabilitě dodávek elektřiny a její přijatelné ceně ani slovo.
Skutečným řešením problémů, jež vytváří bezhlavé podporování občasných zdrojů energie, je přitom rázné zpomalení jejich zavádění. Určitě alespoň do doby, než se vyřeší akumulace jejich produkce.
Požadovat elektrifikaci bez zajištění stabilních kontinuálních dodávek elektřiny je to samé, jako navštívit lidojedy, s vírou, že nikdo z hostitelů nebude mít hlad. Návštěva lidojedů je však jen hloupost pár cestovatelů. Požadavek elektrifikace založené na produkci OZE ale odnese 440 milionů lidí.