Doba čtení:2 m, 29 s
„Zkusme si co nejrychleji připustit, že doba levné energie je definitivně za námi,“ řekla na 15. energetickém kongresu předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB) Dana Drábová. Toto sdělení je mimořádně závažné z celé řady hledisek. Nemělo by ale být přijato bez diskuse jako prostý fakt, naopak je třeba se velmi rychle a naléhavě ptát. Proč máme platit za energie víc, když jsou stále k dispozici zdroje a přicházejí stále lepší a účinnější technologie? A kde je vůbec hranice toho, co si můžeme dovolit?
Energetika je složitý obor, ve kterém se střetávají mnohé protichůdné zájmy a točí velké peníze. Ty platí koncoví zákazníci, tedy domácnosti a společnosti, které energii nutně potřebují k přežití a fungování. Paradoxně však tito plátci mají jen velmi omezenou možnost rozhodovat o tom, jak budou nastaveny energetické priority, z čeho se bude energie vyrábět a kolik bude stát. Mnohem větší vliv mají na tato rozhodnutí jiní. Politici, ale často bohužel i ti, kteří na celém procesu výroby a distribuce energie vydělávají.
Pro příklady nemusíme chodit daleko. V nedávném rozhovoru řekl šéf Nejvyššího kontrolního úřadu Miroslav Kala třaskavou větu ohledně kontrolování polostátního energetického obra ČEZ. My bychom tam měli kontrolovat to, zda energetická politika státu vzniká skutečně ve vládě a ve sněmovně a potom ji realizuje ČEZ, nebo zda to náhodou není opačně. Asi nikdo nepřehlédl až zoufalý boj předsedkyně Energetického regulačního úřadu Aleny Vitáskové proti novele energetického zákona, která může podle regulátora způsobit významné zdražení elektřiny pro spotřebitele. Tak, jako se to stalo při tzv. solárním boomu, který nás všechny vyjde až na jeden bilion korun, což činí neuvěřitelných sto tisíc na každého obyvatele.
Je v zájmu všech občanů, aby politici čelili otázkám, co je pro ně v energetice prioritní. Zda a jak vysoko je v žebříčku priorit dostupná cena pro koncové spotřebitele, nebo považují za důležitější něco jiného. Je nepochybně legitimní, když politik veřejně řekne, že prosazuje například výrazné zvýšení podílu obnovitelných zdrojů. Musí to však uvést transparentně včetně všech důsledků, mezi něž patří rovněž zvýšení spotřebitelských cen. A nést za to politickou odpovědnost.
Místo toho jsme však svědky spíše různých snah o ohýbání energetického trhu. Vedle obří podpory fotovoltaiky je to i tažení proti tuzemskému uhlí, kdy se vedle snahy o zabetonování územních limitů těžby a zvýšení poplatků z vytěženého nerostu současně činí kroky k masivnímu dovozu uhlí z Německa. O tom, že by na této politicko-byznysové hře vydělali místo zainteresovaných hráčů spíše spotřebitelé, bych si dovolil silně pochybovat. Jak velký lobbistický cirkus je potom kolem výstavby nových jaderných bloků, jsme si ověřili již v případě později zrušeného tendru na reaktor v Temelíně.
Politici i nejrůznější aktivisté se často zaklínají snahou o snížení emisí a bojem proti klimatické změně, kterou vyhlásila Evropská komise. U ekologických aktivistů je to logické, byť jejich skutečná motivace bývá často úplně jiná, ale politici by neměli zapomínat, že ta samá Evropská komise vydala varování, že až pětina českých občanů je ohrožena energetickou chudobou. Je to cena, kterou jsme připraveni zaplatit?
Jaroslav Průcha