Konference vědců, sdružených v organizaci Clintel, proběhla na půdě českého parlamentu. Na základě svých poznatků vyhlásili konec „klimatické krize“. O co své tvrzení opírají?
Zcela mimo zájem tuzemských médií proběhla minulý týden na půdě českého parlamentu konference několika desítek vědců, kteří nesouhlasí s oficiálními tvrzeními Mezivládního klimatického panelu (IPCC). Jejich organizace se jmenuje ClimateIntelligence Group, zkráceně Clintel (zde). Závěrečné komuniké konference si můžete přečíst zde. Členové Clintelu upozorňují především na dvě věci. Za prvé se vliv oxidu uhličitého na klima hrubě nadsazuje. Za druhé všechny podnikané kroky proti růstu teploty jsou neúčinné, nebo je jejich vliv zcela marginální. Závěry konference lze shrnout také takto: Pokud se klima mění, nemění se primárně kvůli množství oxidu uhličitého v atmosféře. Není tedy v silách lidstva omezením jeho vypouštění změnu klimatu ovlivnit.
Náklady na dosažení „čisté uhlíkové nuly“ odhaduje Clintel na dvě biliardy dolarů (v angličtině dva kvadriliony). To je částka, jež odpovídá světovému HDP za 20 let. Což je údaj, o kterém se jistě dá polemizovat. Ale zároveň je to nejspíš první takový odhad vůbec. Protože o tom, kolik celá zelená tranzice a uhlíková nula budou stát, si vlády zvykly neinformovat a nezatěžovat se takovými nepříjemnými údaji, jež by dále oslabovaly ochotu lidí, především na Západě, to celé platit. A nedělá to ani OSN, přestože se ve snaze „o zastavení změny klimatu“ mohutně angažuje. Částka dvou biliard, tedy 2 000 000 000 000 000, čili dva tisíce bilionů, je pozoruhodná nejen svou nepředstavitelnou výší, ale i tím, že se tak nějak počítá s tím, že většinu nákladů na dosažení uhlíkové nuly zaplatí menšina států. Kterým přitom působí značné problémy už jen jejich vlastní dekarbonizace.
Při pohledu na současné problémy Německa, nejsilnější a největší ekonomiky v unii, se jen stěží najdou mezi chudšími státy takové, které se rozhodnou si zelenou tranzici zaplatit z vlastní kapsy. Jenže s tím, jak budou bobtnat ekonomické potíže rozvinutých a současně dekarbonizujících států, bude klesat i jejich ochota a vůbec schopnost přispívat na dekarbonizaci ještě dalším státům.
Vědci upozorňují i na další, opět málo prezentovanou skutečnost. Jde o to, že podle současných znalostí o ložiscích nerostů, bez kterých se „zelená tranzice“ a dosažení uhlíkové nuly neobejde, je jich na světě málo. Podle závěrů Clintelu nestačí světová ložiska ani na jednu generaci nezbytné infrastruktury s životností 15 let. „Takže čistá nula je v praxi nedosažitelná,“ uvádí se v prohlášení vědců. Což je konstatování, jež zásadně nabourává současný scénář „záchrany klimatu“. Ten stojí právě na dosažení oné čisté nuly.
Jistě, metody a možnosti průzkumu ložisek se stále zlepšují a je tak možné, že se objeví další ložiska potřebných nerostů. To se ovšem děje i v případě ropy, zemního plynu či uhlí, ale přesto v médiích stále čteme, jak už v podstatě za pár let má být těchto surovin nedostatek. Což samozřejmě není nesmysl, neboť nakonec se všechna ložiska vyčerpají. Ke stejnému závěru jako Clintel došli už v srpnu 2021 i vědci z finské geologické služby (článek s odkazem na studii zde). Jak je pak ale odpovědné nasměrovat celou EU a teoreticky celý svět k přechodu na technologie, pro jejichž výrobu má lidstvo nesrovnatelně méně zdrojů než je tomu v případě docházejících fosilních paliv?
V jednom z dalších bodů se konference vyjádřila i k neutuchající podpoře větrné a fotovoltaické energie (občasných zdrojů energie). Označili tyto zdroje za „ekologicky ničivější na vyrobenou terawatthodinu než jakýkoli jiný zdroj energie“ a vyzvali k ukončení jejich upřednostňování a dotování. Vyzvali v té souvislosti k rozšíření výroby z řiditelných zdrojů na uhlí a plyn a především k podpoře produkce elektřiny z jádra.