Doba čtení:3 m, 57 s
Výbuch uhelného prachu v hlubinném dole Pluto v Louce u Litvínova, po kterém 3. září 1981 zahynulo 65 horníků, patří k nejtragičtějším událostem svého druhu v poválečné české historii. Poslední velké důlní neštěstí v Podkrušnohoří přitom nikdy nebylo řádně vyšetřeno a dodnes se neví, kdo – a jestli vůbec – nesl za tragédii zodpovědnost.
Vyšetřovací spisy koncem 80. let minulého století putovaly do archivu, podle pamětníků na pokyn generální prokuratury, a ani snaha Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) před dvěma dekádami nakonec nevedla k obnovení vyšetřování.
Čtěte také:
Uhelný důl v Srbsku vydal římský poklad
Budou jednou české firmy těžit ve vesmíru?
Hnědé uhlí se v Louce u Litvínova začalo těžit v roce 1891, v 50. letech minulého století pak byl důl modernizován a v roce 1962 byla těžba převedena na nově vybudovaný Důl Pluto II. Právě v něm se ve čtvrtek 3. září 1981 v 15:33 ozvala mohutná exploze a nad těžní věží se objevil asi 15 metrů vysoký sloup zvířeného prachu. Po prvním výbuchu následovaly další tři těsně za sebou jdoucí exploze, i na povrchu bylo cítit chvění země. Jedním patrem dolu, takzvaným čtvrtým úsekem v hloubce kolem 400 metrů pod zemí, se poté prohnala ohnivá koule, která sežehla vše v okolí.
V podzemí v tu dobu pracovalo 105 havířů, kromě běžného obsazení dolu mezi nimi byla i skupina důlních záchranářů, kteří likvidovali menší požár, který vypukl již před výbuchem. Explozi přitom nezpůsobil důlní plyn (Pluto byl řazen mezi „doly neplynující“), ale uhelný prach, který se nahromadil při těžbě. Jak uvádí Podkrušnohorské technické muzeum v Litvínově, osudným se horníkům stalo, že jednu z těžebních komor udělali větší. „Když se její strop zřítil, zafungoval jako píst, který vše vytlačil, uhelný prach v chodbách se vznítil a nastal výbuch,“ popisují zjednodušeně průvodci mechanismus neštěstí.
Někteří horníci zahynuli zasaženi tlakovou vlnou po výbuchu, většinou se však udusili, protože prostor byl plný zplodin a hořící uhelný prach navíc odebíral kyslík. Záchranné práce začaly takřka ihned, první četa záchranářů sfárala zhruba po půl hodině od výbuchu, přesto ale už nebylo většině mužů v podzemí pomoci. Práci záchranných týmů také komplikovalo zničené zařízení dolu. Výbuch mimo jiné přerušil umělé větrání, poškodil rozvod požární vody, rozvod elektřiny, dopravní zařízení i spojení s dolem. Záchranáři, kteří se potýkali se zničenou výztuží, se například museli spolehnout pouze na ruční hasicí přístroje.
Prioritou bylo kromě pátrání po přeživších hlavně zabránit dalšímu šíření požáru, což se báňským záchranářům nakonec s vypětím sil podařilo. Kormě toho během likvidace důlního neštěstí prací postupně vyprošťovali těla mrtvých horníků, poslední oběť vynesli na povrch až 11. prosince 1981. V tu dobu už běželo vyšetřování, které prokázalo řadu pochybení, přes sestavení speciální vládní komise ale nebyl případ dořešen a nikdo potrestán. Severočeská krajská prokuratura sice vyšetřovala 11 lidí, u nikoho se ale neprokázalo zavinění a v září 1988 bylo trestní stíhání zastaveno.
Vyšetřovací spisy nakonec (podle pamětníků s tichým souhlasem nejvyššího vedení komunistické strany) putovaly do archivu. Teprve v roce 2000 – pět let poté, co se v dole Pluto II definitivně přestalo těžit – vyšetřovatel Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) Ilja Pravda požádal státní zastupitelství v Ústí nad Labem, aby případ znovu otevřelo. „Zjistilo se, že k zastavení trestního stíhání dal tehdejší prokurátor pokyn, aniž vůbec viděl spis,“ řekl Pavel Bret, náměstek ředitele ÚDV. Krajské státní zastupitelství však tehdy obnovu vyšetřování zamítlo.
Výbuch na Plutu (který velká neštěstí postihla už dřív – třeba v roce 1892 zde zahynulo 12 havířů, od dva roky později 19 a v roce 1900 pak 21 horníků) je dodnes druhým nejtragičtějším důlním neštěstím na území ČR po druhé světové válce. Vůbec nejvíce lidských životů, 108, si vyžádal požár v havířovském Dole Dukla v červenci 1961. Třetí místo připadá výbuchu v Dole Hlubina v Ostravě v květnu 1960, který nepřežilo 54 lidí. Čtvrtým nejtragičtějším poválečným důlním neštěstím byl výbuch na dole Staříč v prosinci 1976 se 43 oběťmi a na pátém místě je záplava dolu Dukla v Šardicích, při které se v červnu 1970 v podzemí utopilo 34 horníků.
V minulosti se ovšem v českém, moravském a slezském podzemí udály i katastrofy s ještě mnohem vyšším počtem obětí. Vůbec nejvíce horníků – 319 – zemřelo v květnu 1892 na dole Marie v Březových Horách u Příbrami, druhé nejtragičtější neštěstí se stalo v červnu 1894, kdy při požáru na dolech Františka a Jan Karel zahynulo 235 havířů. Následuje výbuch a následný požár na dole Nelson III. v Oseku u Duchcova, při němž v lednu 1934 zemřelo 142 lidí. Životy 108 horníků si pak kromě tragédie z července 1961 vyžádal také výbuch v karvinském dole Jan Karel v březnu 1885.