Provázek: Vždy jdeme nejdřív pro lidi

Zkraje roku 2019 byl k Báňské záchranné službě pořízen speciál Mercedes-Benz Sprinter, který je určen k přepravě záchranářské techniky. Foto: pozary.cz

Loni v prosinci zemřelo při neštěstí v dolu ČSM na Karvinsku 13 horníků. Jaroslav Provázek, hlavní mechanik hlavní báňské záchranné stanice Ostrava, na místě tehdy zasahoval. V rozhovoru pro server Roklen24 popsal práci báňských záchranářů.

Je to práce jako každá jiná. Emoce se projevují až po akci. Svým způsobem jsme polovojenská organizace. A v případě poplachového stavu to tak je, říká. V akci samotné se soustředíte na svojí bezpečnost. Vždycky máte někde v hlavě, že se musíme vrátit, musíme si pomoci, dodává. 

Jak dlouho pracujete v profesi, které je spojena s doly OKD?

V roce 1983 po vyučení jsem nastoupil na Důl Doubrava jako báňský elektromontér. Po ukončení střední průmyslové školy hornické jsem nastoupil do technického stavu. Pracoval jsem jako revírník v rubání. V roce 1986 jsem absolvoval záchranářský kurz, od té doby dělám báňského záchranáře.

Čtěte také:
Petříček: Máme právo na vlastní energetický mix
Světové emise rostou, OZE navzdory

Kdybychom to měli hodně zkrátit, jak se od té doby změnila práce báňského záchranáře?

To musíme posuzovat ve dvou rovinách. Co se týče techniky, tak například dýchací technika je stále stejná, pouze se částečně inovuje. Stále pracujeme s izolačními pracovními dýchacími přístroji, které jsou odlišné od našich kolegů hasičů. Co se týče vyprošťovací a speciální techniky, tak tam jde vývoj neustále dopředu.

Když se podíváme na současnost, jak velký je nyní tým záchranářů OKD?

V našem revíru je zhruba 500 báňských záchranářů, z toho 35 dělníků pracuje na Hlavní báňské záchranné stanici Ostrava. To jsou profesionálové. K tomu je tým 10 techniků – velitelů, kteří provádějí jak svou běžnou práci, tak v pohotovosti velitelskou činnost. Sloužíme nepřetržitou týdenní pohotovost, chodíme v pětitýdenních cyklech.

Z celkem 500 lidí, je tedy 35 profesionálů. Co dělají ti ostatní lidé?

Pracují na jednotlivých šachtách jako báňští záchranáři. Jejich úkolem je zejména prevence. Staví výbuchuvzdorné hráze, zaplavují staré chodby popílkem, provádějí inertizaci důlního ovzduší. Jedná se zejména o prevenci proti důlním požárům.

Abych se stal báňským záchranářem v OKD, co všechno musím zvládnout?

Báňské záchranářství samozřejmě podléhá striktním předpisům. Báňská záchranná služba je definována v horním zákoně jako hornická činnost. Na základě tohoto zákona je vydána vyhláška Českého báňského úřadu o Báňské záchranné službě, která mimo jiné stanovuje a upravuje povinnosti báňského záchranáře. Musí být starší 21 let, musí mít praxi u hornictví, musí absolvovat desetidenní základní kurz a výcvik. Musí projít speciální zdravotní prohlídkou včetně zátěžově spiroergometrie. Poté si musí plnit své povinnosti, které spočívají v cvičení, které se koná čtyřikrát ročně. Jednou ročně musí absolvovat lékařské prohlídky a jednou do roka také pohotovost, kterou tu s námi vykonávají i kolegové ze šachet.

Jaký věkový průměr mají záchranáři – profesionálové?

U nás na stanici je věkový průměr 41 až 42 let. Každý začíná na šachtě. Po uplynutí určitých odpracovaných let a získání praxe, nastupuje záchranář k nám a tady se neustále vzdělává. Má kurz průmyslového lezce, všichni záchranáři pracují ve výšce nad volnou hloubkou. Určitá skupina je vybrána jako báňský záchranář – potápěč. Naši lidé absolvují zdravotnické kurzy, například paramedici. Máme tu několik hochů, kteří studují na diplomované specialisty.

Zkusíte nám popsat běžný den, aniž by se něco stalo?

Den v pohotovosti začíná báňskému záchranáři v 7:00 klasickým budíčkem a rozdělením denních úkolů. Pokud nemáme poplachový stav, tak pracujeme na údržbě stanice, na školeních a kurzech. Ať už je to teorie zdravotní, kdy lékař slouží s námi a provádí zdravotní školení z resuscitace, případě lezci mohou cvičit v našem cvičném polygonu. Neustále nacvičujeme odběry vzorků ovzduší, indikaci a detekci. Měření důlních plynů, ovládání dýchacího přístroje a všechny ostatní věci, které nám pomáhají u případného zásahu.

Pokud se něco stane, dá se to nějak rozdělit na typy nehod, zásahů? V čem se to liší?

Rozlišujeme základní typy důlních nehod – požár – výbuch, průtrž uhlí a plynů, zával nebo otřes a takzvaný lezecký zásah čili zásah ve svislém důlním díle.

Naše stanice je napojena na všechny šachty. V našem případě to znamená tři šachty s několika důlními jámami. Jeden důl může obsahovat až tři samostatné důlní závody. V současnosti je to důl ČSA, Lazy, Darkov, ČSM-Sever, ČSM-Jih, které například z hlediska ekonomiky tvoří jeden celek. Potom je ještě útlumový Důl Paskov, kde stále fárá asi 60 lidí.

Po obdržení žádosti ze šachty nastává poplachový stav. Velitel pohotovosti rozhoduje o tom, kolik záchranářů vyjede ze stanice a zúčastní se likvidace zásahu. Většinou se jedná o zásah lékařského výjezdu. Vyjíždí lékař, dva záchranáři a mechanik. Jezdíme ke všem událostem. Od úrazu palce až po těžké stavy, bezvědomí a složité věci. Pokud je žádost o takzvaný velký výjezd, tak vyjíždí celá pohotovost. Následně se svolává domácí pohotovost. Výjezd celé pohotovosti představuje výjezd 23 lidí včetně lékaře a tří kompletních pětičlenných záchranářských čet.

Jak byste mohl popsat situaci od nahlášení tragické nehody v Dole ČSM v prosinci 2018, kdy zahynulo 13 horníků?

Loni v prosinci byl nahlášený výbuch metanu na dole, ihned vyjela celá pohotovost. V takovém případě aktivujeme veškeré záchranářské čety v revíru i na ostatních šachtách, kdy je na každé směně pětičlenná četa, která je ve spojení s dispečerem a na náš pokyn je připravena k dalšímu zásahu. Po určité době jsme schopni zasahovat až v 70 lidech, což je více než 12 pětičlenných čet. Pak už je to o logistice vedení. Ne vždy je totiž velký počet lidí přínosem. Lidem je potřeba přidělit konkrétní práci, konkrétní úkol a záchranu s plným vědomím rizika. Musí být vytvořena určitá záloha, aby ti lidé měli šanci se vrátit.

Připomíná mi to trochu strukturu v armádě…

Svým způsobem jsme polovojenská organizace. A v případě poplachového stavu to tak je. Je určitá zodpovědnost velitele, který na jednu stranu zodpovídá za vše. Především pak za báňské záchranáře. Zjednodušeně řečeno, vedoucí likvidace havárie podle báňských předpisů určuje, co udělat. Ale velitel báňských záchranných sborů rozhoduje o tom, s kolika lidmi to udělá a jak to udělá. Je to konkrétní úkol. První úkol po vzniku nehody je udělat průzkum, udělat rekognoskaci postižené oblasti. Zejména se jedná o záchranu postižených. Ať už jsou to přeživší, nebo následné vyproštění obětí. Vždy jdeme nejdřív pro lidi. Až pak se díváme na materiální škody.

Loni 20. prosince se stalo, že ti horníci byli bezprostředně po výbuchu mrtví?

V tomhle případě se pomohlo přeživším. I tam jsme ošetřovali několik lidí. Ať už ve spolupráci s naším lékařským týmem nebo s leteckou záchrannou službou. Následně se rozhodovalo o bezpečnosti zásahu, na základě vyhodnocení situace jsme si byli jistí, že v postižené oblasti není možno přežít, vedoucí likvidace havárie následně rozhodl o uzavření oblasti. U nás je taktika likvidace požárů a výbuchů odlišná od té na povrchu. U nás je nejbezpečnější situace, když zamezíme přístupu kyslíku do postižené oblasti, aby nemohlo dojít jak k novému zahoření, případně k vytvoření výbušné směsi.

Pro čtenáře laika, pojďme si to říct časově, když výbuch nastal, jak dlouho tam hořel oheň? Jak dlouho trvaly následné práce? Abyste zajistili bezpečnost dolu.

Postižená oblast se izoluje výbuchuvzdornými hrázemi. Pro zjednodušení, v důlní chodbě se postaví dvě ohrazující peření, které se vyplní materiálem o určité pevnosti. My víme, jakou pevnost má materiál mít. Do této hráze se instalují záchranářské průlezy, což je laicky řečeno roura o průřezu o 630 milimetrů nebo 800 milimetrů. Tímto průlezem pak pronikáme do uzavřené oblasti přes poklopy. Také odebíráme vzorky ovzduší za hrázemi, které analyzujeme. První pravidlo je pokles kyslíku pod deset procent. Druhá věc je ochladit samotný uzavřený prostor tak, abychom byli vůbec schopni pracovat. Teploty v uzavřené oblasti po výbuchu nebo požáru se pohybují řádově až kolem 40 stupňů Celsia. Efektivní doba pobytu a práce v takovém prostředí je 15 až 20 minut.

Jak dlouho byl důl po neštěstí uzavřen?

Postižená část Dolu byla uzavřena 23. prosince loňského roku. První průzkumy jsme dělali 11. dubna 2019. Takže zhruba po třech až čtyřech měsících. Když provádíme první průzkum, vstupujeme do uzavřené oblasti s dýchacími přístroji. Vstupujeme do prostoru, který je inertizován. To znamená, že hranice kyslíku je pod deset procent. Inertizace probíhá pomocí plynného dusíku, který máme rozvedený na všechny doly v revíru. Provedeme prvotní průzkum, ohledáme terén. Zejména za účelem možnosti dalších prací v oblasti, možnosti zpřístupnění, odvětrání důlních děl, tak, abychom mohli provádět další práce. Ať už se jedná o vyproštění obětí, nebo další izolace těch důlních chodeb, které již nebudeme potřebovat.

Jak to v dole vypadá teď?

Momentálně je oblast zpřístupněná. My jsme úkol, který spočíval ve vyproštění obětí a zpřístupnění oblasti splnili beze zbytku. Vyšetřovací orgány mohou do oblasti neštěstí bezpečně vstupovat. Nyní probíhá vyšetřování, protože celou záležitost vyšetřuje státní zástupce.

Když se zaměříme na techniku, kterou používáte. Co všechno obsahuje? Jaká je standardní výbava báňského záchranáře?

Základní výbavou je oděv, který nás chrání proti šlehům plamene, základní ochranou pomůckou je dýchací přístroj. U nás se používají již od historie dlouhodobé dýchací přístroje, které nás chrání po dobu čtyř hodin. Do určitých zásahů používáme i vzduchové přístroje, které mají výhodu v komfortu dýchání, kdy dýcháme chladnější vzduchovou směs. Je to ale na úkor ochranné doby. Když to srovnám, tak hasičům přístroj vydrží půl hodiny až hodinu, my jsme schopni pracovat tři až čtyři. To další, co se trochu liší od toho běžného záchranáře, je indikační a detekční technika. Jsem schopen analyzovat ovzduší kolem sebe. Používáme multifunkční analyzátory. Zajímají nás především důlní plyny jako oxid uhelnatý, oxid uhličitý, metan a kyslík.

A speciální věci?

U nich je to trochu odlišné. Většinou když zasahujeme ihned po nehodě, tak infrastruktura šachty je nefunkční. Takže veškeré pomůcky a věci musí mít svou dodávku energie. Používáme většinou věci na stlačený vzduch. Láhve si neseme s sebou. Používáme například přenosnou pálicí soupravu, kterou neseme na zádech. Používáme speciální zvedací vaky až do nosnosti 54 tun, různé řezací pomůcky. V našem vybavení je ale pořád nezbytná lopata, motyka a krumpáč.

Jak jsou vybavena auta záchranářů?

Stejně tak jsou vybavená výjezdová vozidla. Máme i techniku pro zásah nad volnou hloubkou a ve výšce. Pro zajímavost jsme schopni okamžitě zasáhnout do hloubky 300 metrů. Pokud by byla potřeba větší hloubka, máme k dispozici havarijní vrat, který v podstatě nahrazuje těžní stroj. S ním jsme schopni zasáhnout až do hloubky 1500 metrů.

Práce to musí být velmi stresující. Co je nejtěžší? Psychika, fyzická námaha? Nebo kombinace všeho dohromady?

Máme jednu velkou výhodu, že zasahujeme v týmu. Četa, která má pět lidí, je nedělitelná. Pokud jeden z nás má problém, vrací se vždy celá četa. Nejde vyměnit jednoho člena, musí se vrátit celý tým. To je jedna z výhod. Zátěž pak není taková, jako když se zasahuje například ve dvou nebo třech lidech. Vždycky máte někde v hlavě, že se musíme vrátit, musíme si pomoci. V báňské záchranné službě, od roku 1897, kdy v českých zemích vzniklo první báňské záchranářství, se traduje těch pět lidí, kteří jsou schopni si navzájem pomoci, pokud dojde k problému. A na tom to celé stavíme. V báňské záchranné službě nemáme vlastního psychologa. Spíš to řešíme v týmu, akci rozebereme, vyříkáme si problémy. Tak, abychom byli připraveni na další zásahy. Ty jsou ale tak specifické, že je nelze srovnat. Každý je jiný.

Musíte se setkávat s mrtvými. Jaký je to pocit tam dole, když víte, že jdete hledat oběti?

V akci samotné se soustředíte na svojí bezpečnost, protože záchranář, aby byl akce schopný, aby vůbec mohl to tělo vytáhnout, tak musí být především zajištěna jeho vlastní bezpečnost. V té chvíli nemyslíte vůbec na to, co děláte, protože je to prostě práce. Je to práce jako každá jiná. Možná to zní trochu tvrdě, ale v tu chvíli není čas na žádné emoce. Ty se většinou projevují až po akci.

Například na Dole ČSM vykonávali ty nejtěžší zásahy záchranáři od nás z hlavní báňské záchranné stanice, kteří svým způsobem začínají od píky. Začínají sloužit na stanici jako paramedici. Setkávají se s lehčími a postupně s těžšími a těžšími úrazy. Jsou schopni a připraveni zasahovat i v případě vyprošťování obětí. Musí to být týmová práce. Emoce přicházejí až následně.

Co se týče zaměstnanců, u vás jsou to všichni Češi?

Momentálně máme v týmu jednoho Poláka. V minulosti tu dokonce pracoval jako báňský záchranář jeden Ukrajinec. Samozřejmě podmínka je, že veškeré kurzy a legislativu máme vypracovanou v češtině, takže musí umět perfektně česky, ale je to svým způsobem výhoda, protože jestli mi v revíru pracuje více než 60 procent polských dodavatelských firem. Mít v týmu cizího státního příslušníka, je někdy výhoda.

To je asi náročné i na orientaci v šachtách. Když tam chodíte, tak komunikace probíhá pomocí telefonů? Dost často ti lidé nevidí vůbec nic?

Jenom pro představu, jestli to řeknu pro laiky, tak na každé šachtě je připravený jeden záchranář kdykoliv zasáhnout. Ten nemá nic jiného za úkol, než že je ve spojení s dispečerem. Je plně vybaven tak, aby se k nám mohl připojit. Naše dojezdové časy na šachtu jsou řádově deset až 20 minut. Přijedeme ale do cizího prostředí. Záchranář průvodce je plně vybaven. Má dýchací přístroj a mimo jiné má u sebe aktualizovanou důlní mapu s přehledem chodeb. Jde do zásahu vždy jako druhý. První jde náš člověk, takzvaný četař. Za ním jde průvodce, který se už na dole orientuje. Takže nevstoupíme do nějakého neznámého díla. Zásah pak řídí velitel záchranných sborů, který na povrchovém dispečinku má pro svou orientaci několik důlních map. Má navíc výstupy ze všech kontinuálních důlních čidel, které mu zajišťují informaci o složení ovzduší.

Jenom pro informaci, aby si to lidé mohli představit. V jaké hloubce se to odehrává? Jak dlouhé jsou chodby?

Hloubky důlních děl jsou u nás v revíru pro představu 800 až 900 metrů. Někdy sfáráme 20 minut od poplachu, ale kolikrát se dostáváme hodinu ještě různými dopravními podzemními prostředky, ať už je to důlní maličký vláček, který si dokáže každý představit. Nebo je to lokomotiva, která je zavěšená pod stropem na speciální koleji. Řádově se jedná o kilometry důlních chodeb.

Potkáváte se také se záchranáři z jiných zemích? Jaký zvuk má české záchranářství ve světě?

Báňská záchranná služba je členem mezinárodní skupiny IMRB, což je skupina báňského záchranářství. V určitých intervalech se konají setkání, které proběhlo i u nás. Členy té skupiny je kromě České republiky Slovensko, Polsko, Kanada, Jihoafrická Republika, kde jsou šachty hluboké tři až čtyři kilometry. Nechybí samozřejmě Ukrajina, mimo jiné Zambie, Čína, Austrálie a ostatní země, které mají zájem spolupracovat. Vyměňujeme si navzájem zkušenosti jak z důlních nehod, tak z prevence. Jednou ročně se účastníme s naší četou mezinárodního cvičení v Rakousku, kde zasahujeme společně se záchranáři, Rakouska, Německa a Polska.

Když se podíváme na Asii, Indii. Jsou české doly ve srovnání s doly v těchto zemích bezpečnější?

Navštívil jsem doly jak v Číně, tak v Austrálii, nebo v Německu, Rakousku. České šachty patří k těm nejbezpečnějším. Ať už se to týká osazení stabilními čidly, státní báňskou správou, erudicí lidí či báňskými bezpečnostními předpisy. Báňské předpisy jsou doslova psány krví. Za sebe mohu říci, že bezpečnost a legislativa jsou na tak vysoké úrovni, že při neštěstí se z 90 procent jedná o lidskou chybu, kterou nikdy nemůžeme vyloučit. Ale na závěr bych určitě připomenul že dobývání nerostů je především boj s přírodou a ta se občas umí krutě pomstít. Zdař Bůh.

Jaroslav Provázek působí v současnosti jako hlavní mechanik hlavní báňské záchranné stanice Ostrava (OKD, HBZS, a.s.). Po absolvování čtyřletého učebního oboru důlní elektromontér ve Frýdku Místku nastoupil v roce 1983 na Důl Doubrava v Orlové. Po absolvování dvouleté nástavby na Střední průmyslové škole hornické v Ostravě začal pracovat jako důlní technik a dobrovolný báňský záchranář. Od roku 1990 vykonával funkci velitele Závodní báňské záchranné stanice na Dole Doubrava a v roce 1995 a 1996 pak tuto funkci zastával i na Dole Lazy. V roce 1997 nastoupil na hlavní báňskou záchrannou stanici v Ostravě do funkce směnového a bezpečnostního technika. Od roku 2003 je pověřen výkonem funkce hlavní mechanik OKD, HBZS, a.s. a velitel oddílu báňských záchranářů – potápěčů. Při zaměstnání vystudoval obor hlubinné dobývání na hornicko-geologické fakultě VŠB-TU Ostrava. Je členem štábu báňské záchranné služby, což je poradní orgán předsedy českého báňského úřadu. Je nositelem zlatého záchranářského záslužného kříže.

Mohlo by vás zajímat:
V Brazílii nalezli obří smaragd za 10 miliard korun
Služební auto obra Koloděje
Jsme fosilní civilizace. A ještě dlouho jí budeme