Doba čtení:6 m, 27 s
„Připadá mi poněkud nelogické, že se má i ve „velké energetice“ přecházet ve větší míře na plyn dodávaný navíc prioritně ze země, která se nám – tedy přinejmenším mnohým – nejeví jako příliš přátelská,“ říká meteorolog Milan Šálek. I proto, že podle rostoucího počtu odborníků v porovnání s jinými hrozbami nepředstavuje CO2 nějaký kolosální problém.
„Pokud nepřítel nebo konkurent dělá osudovou chybu, nepleťte se mu do toho,“ parafrázuje Šálek historický výrok připisovaný Napoleonovi. Přesně v jeho intencích se chová Čína a Rusko, když nechávají EU „bojovat“ proti emisím oxidu uhličitého, ale samy klidně staví další a další uhelné zdroje.
Čtěte také:
Hrdlička: Při náhradě uhlí plynem doporučuji spěchat pomalu
Větrníky mají smysl na pětině území
Česká republika má jediný zcela bezpečný zdroj elektřiny a tím je uhlí. Jeho zásoby máme při současné legislativě zhruba do roku 2050. Má smysl tyto zdroje za spoustu miliard nahrazovat plynovými kapacitami, když je budeme muset během několika dalších let odstavit stejně jako ty uhelné?
Jsem toho přesvědčení, že nezdravá posedlost emisemi oxidu uhličitého vede Evropu i USA ke stále iracionálnějším rozhodnutím, a tohle může být jedno z nich. Jak plyn, tak uhlí má svoje výhody a nevýhody, přičemž, jak jsme si zvykli na pohodlí zabezpečených, relativně levných a spolehlivých dodávek energií, zdůrazňují mnozí politikové a aktivisté především jejich stinné stránky. Ale zrovna oxid uhličitý (CO2) by vzhledem k jeho prokazatelnému pozitivnímu vlivu na rostlinstvo (je vítaným hnojivem rostlin a zlepšuje jejich odolnost vůči suchu, planeta je vlivem jeho zvýšených koncentrací zelenější) měl být dán v žebříčku důležitosti znečišťujících látek na poslední místo. A to přes neustálé strašení klimatickou změnou, kde sice hraje oxid uhličitý určitou roli, ale zdaleka není jedinou příčinou. Navíc stále více odborníků i aktivistů už začíná přes riziko nenávistných mediálních útoků otevřeně pochybovat o tom, že by mělo jít vzhledem k jiným nebezpečím o nějaký kolosální existenční problém (např. J. Curry, B. Lomborg, v poslední době M. Shellenberger a S. Koonin).
Ale k vlastní otázce: Náhrada uhlí plynem by měla být motivována především ekonomickými i bezpečnostními aspekty a jinými environmentálními či zdravotními dopady, než je vypouštění CO2. Mezi problematičtější emise patří vypouštění pevných látek (jemných polétavých částic PM 10 a PM 2,5), oxidů síry, dusíku a podobně, které se ovšem v moderních elektrárnách či teplárnách daří celkem efektivně snižovat, zatímco přirozeně nižší emise těchto látek v zemním plynu jej staví do pozice lepšího paliva pro menší blokové nebo domácí kotelny, které nevyžadují drahou filtraci spalin.
Připadá mi tedy poněkud nelogické, že se má i ve „velké energetice“ přecházet ve větší míře na plyn dodávaný navíc prioritně ze země, která se nám – tedy přinejmenším mnohým – nejeví jako příliš přátelská. V okamžiku, kdy z dostavby jaderné elektrárny Dukovany vylučujeme z celkem pochopitelných důvodů Rosatom, měli bychom, my i Němci, stejně obezřetně přistupovat k případné vyšší závislosti na ruském plynu, jinak to nedává smysl. Samozřejmě, uhlí u nás v horizontu desítek let stejně dojde, takže bychom na jiný energetický zdroj měli přejít tak jako tak, ale zkušenosti ukazují, že násilné „hurá akce“ jsou většinou z ekonomického i environmentálního hlediska kontraproduktivní (viz např. neslavná biopaliva).
Při spalování plynu vznikají oproti spalování uhlí zhruba poloviční emise CO2. Vzhledem k únikům metanu při těžbě a přepravě je ale z klimatického hlediska plyn zhruba stejnou zátěží jako uhlí. Přechodem na něj navíc zvýšíme svou energetickou závislost. Čím se tedy ospravedlní finanční prostředky vynaložené na přechod z uhlí na plyn?
I z těchto důvodů považuji násilný přechod z uhlí na plyn v Evropě a také přehlížení možností jádra v mnohých zemích spíše za uspěchané nekompetentní rozhodnutí, ze kterého má asi největší radost Rusko, které přitom těžbu uhlí zvyšuje. Navíc pochybuji o nějaké přehnané ochotě investorů stavět další plynová zařízení, když to bude třeba už za pár let považováno za „environmentálně nezodpovědné“ a bude to aktivisty napadáno a politiky či klimatickým úřednictvem omezováno a pokutováno jako dnes uhlí.
Jaký způsob ukončení používání uhlí a jeho stabilní nahrazení je podle vás v Česku ekologicky, ekonomicky a bezpečnostně to správné?
Osobně bych spalování uhlí v rámci energetiky pro základní zatížení („base load“) postupně nahradil jadernými elektrárnami, ale s jednoznačným požadavkem energetické bezpečnosti. Samozřejmě, můžeme ještě o něco zvýšit podíl obnovitelných zdrojů energie, hlavně slunečných a větrných elektráren, z vody už toho moc navíc nezískáme, navíc vodní elektrárny fungují u nás spíše jako špičková záloha anebo akumulátor. Obnovitelné zdroje ale mají ale zásadní externalitu, která se do nákladů jejich využívání nezapočítává: Tou je nestálost dodávek, pročež je nutné je téměř ze 100 procent zálohovat. Zde je plyn vedle vodní energie asi nejvhodnější pružnou zálohou, ale pak se musíme smířit s tím, že to bude dražší, plyn poteče většinou asi z Ruska, navíc i s nějakými emisemi CO2 a metanu. Je zajímavé, že mediálně velmi „zelené“ Německo má stále o třetinu vyšší emise skleníkových plynů na hlavu než „jaderná“ Francie. Bude poučné sledovat vývoj těchto emisí po ukončení provozu jaderných elektráren v Německu, což by mělo nastat nejpozději v roce 2022, čili už velmi brzy.
Za neuvěřitelné environmentální zvěrstvo pak považuji nahrazování uhlí biomasou, která se získává ze dřeva často přepravovaného přes půl světa, což je důsledkem naší iracionální zelené, čí spíše „zelené“ politiky.
Některé banky na nátlak aktivistů odmítají financovat uhelné projekty, aktivisté útočí i na pojišťovny, aby přestaly pojišťovat uhelné aktivity. Plynový byznys přitom nechávají banky i aktivisté bez povšimnutí, byť jeho emise CO2 jsou prakticky stejné jako, jako z uhlí. Dává vám to smysl?
Pokud chceme co nejvíce oslabit náš západní a stále ještě demokratický svět a jeho ekonomiku a snížit náš vliv ve třetím světě, tak to smysl dává. Odhaduji, že poté, co se zruší uhelné elektrárny, se tento momentálně upozaděný argument vytáhne a nastane útok proti plynu. Aktivisté a aktivističtí úředníci těžko řeknou „dost regulací, to stačilo“. Musím také poznamenat, že Čína ty velké uhelné, plynové i vodní elektrárny u sebe nebo v ostatním rozvojovém světě, například v Africe, ráda zafinancuje nebo postaví místo nás. Zajímavé navíc je, že drancování lesů pro „ekologické“ spalování biomasy v Evropě zůstává ze strany aktivistů – zatím – většinou nepovšimnuto.
Je podle vás správné, aby největší producent CO2 na světě, což je Čína s téměř třetinovým podílem na jeho globálních emisích, ohlásila, že její emise porostou do roku 2030 a teprve pak prý začnou klesat? Země v EU i USA přitom již emise aktivně snižují. Je správné, že největší znečišťovatel má zvláštní podmínky?
Z hlediska Číny i Ruska je to jistě správné a vítané, protože než západní svět draze pozná, že nadměrným spoléháním na takzvané obnovitelné zdroje a zhoršováním konkurenceschopnosti (nejen) zhoršováním a zdražováním energetické základny výrazně ztrácí pozice, tak se Čína dostane daleko více do role světového technologického, ekonomického, a nakonec i vojenského hegemona a nebude žádná reálná síla, která by jej přinutila ty sliby plnit. A nějaké dohody o snižování emisí CO2 budou pouze historickým dokladem naivity či přímo hlouposti západního světa. Si Ťing Pching a jistě i Vladimír Putin budou tenhle vývoj jenom podporovat, koneckonců je známá jedna Napoleonova vojenská zásada, kterou parafrázuji takhle: „Pokud nepřítel nebo konkurent dělá osudovou chybu, nepleťte se mu do toho“.
Některé plány západního světa na cestu k takzvané klimatické, tedy uhlíkové neutralitě jsou vskutku neotřelé. Např. vzdušné síly Velké Británie mají mít do roku 2040 nulové uhlíkaté emise, šéf NATO navrhuje vybavovat tanky fotovoltaickými panely. Odhaduji, že v Číně ani v Rusku nebudou proti.
Milan Šálek se celý život věnuje meteorologii. Sám sebe na blogu iDnes chrakterizuje takto: „Odborník, který se živí meteorologií a který si rád ověřuje (des)informace, které se často týkají fenoménu tzv. klimatických změn.“ Narodil se v roce 1964. Jeho texty najdete na iDnes (zde) a na Neviditelném psu (zde).