Doba čtení:3 m, 3 s
Je třeba kvůli ekologii předčasně odstavovat modernizované uhelné zdroje a stavět nové paroplynky? Je pravda, že plyn méně znečišťuje ovzduší v okolí elektráren. Celkový efekt pro životní prostředí je ale sporný, napsala v komentáři pro Seznam Zprávy Zuzana Kubátová.
V textu se zabývá okolnostmi, za kterých můžeme v Česku uskutečnit odklon od využívání uhlí v energetice a teplárenství. Upozorňuje, že pokud někdo vyhlašuje termín uhelného konce, musí mít také plán, jak a čím uhlí nahradit. Zejména proto, že by bylo velmi drahé a dost možná i riskantní spoléhat na případný import elektřiny ze zahraničí.
„Obnovitelné zdroje, byť doplňované adekvátní bateriovou kapacitou, zajistí výrobu elektřiny nejvýš od jara do podzimu. Přes zimu se na ně spoléhat nedá. Největší domácí přečerpávačka Dlouhé stráně v Jeseníkách se dokáže vybíjet a dodávat do české soustavy elektřinu jen asi šest hodin. Nový reaktor v Dukovanech se má spustit až v roce 2036. Pokud se to do té doby povede, bude to zázrak. Osobně bych si na splnění termínu nevsadila. A představa, že od začátku 30. let budeme v Česku stavět jako na běžícím pásu malé modulární reaktory, je také příliš optimistická,“ upozornila Kubátová na limity zdrojů, jimiž se často ohánějí lidé, kteří odklon od uhlí požadují co nejrychleji.
Nezbytné by tedy nejspíš bylo, aby uhlí nahradily nové velké paroplynové elektrárny. „Podle místopředsedy ČEPS Svatopluka Vnoučka by Česko potřebovalo do deseti let mít ideálně tři. K jejich stavbě by vláda musela investorům nabídnout speciální pobídky, takzvané kapacitní mechanismy. Je tomu třeba proklestit politickou cestu, spočítat to, schválit patřičnou legislativu. A obhájit to před spotřebiteli, kteří to budou muset zaplatit,“ vysvětlila Kubátová.
Náhrada uhlí právě zemním plynem má však řadu ale.
„Bude potřeba zajistit bezpečnou dodávku cenově přijatelného zemního plynu, jehož spotřeba by se kvůli nové výrobě elektřiny výrazně zvedla. Dobudovat přepravní infrastrukturu orientovanou na neruské dodávky. A uzavřít dlouhodobé importní kontrakty s vývozci. Plyn se těží v zámoří, často ve státech, které si s emisní regulací dělají méně starostí než Evropa. Je třeba energie na jeho zkapalnění, přepravu po moři i po pevnině na velké vzdálenosti. Plynofikace vyžaduje budování nové infrastruktury. Celková emisní stopa tohoto procesu téměř jistě není menší než emisní stopa místní těžby uhlí, spalovaného v blízkých zmodernizovaných elektrárnách. Stálo by to ovšem za pořádnou odbornou analýzu,“ uvedla Kubátová.
Na fakt, že z klimatického hlediska není dovážený zemní plyn oproti tuzemskému uhlí žádná výhra, upozorňují odborníci už řadu let. Zejména ruské plynové lobby se však s pomocí velkých finančních prostředků podařilo udržovat kolem plynu „zelenou auru“.
Kubátova zároveň upozorňuje, že proti uhlí mluví ekonomika. Uhelná energetika je v nemilosti většiny bank a pojišťoven, jež ji odmítají financovat. K plynu jsou smířlivější, protože podle regulí Evropské unie má zelenou nálepku, byť jen do roku 2035.
„S rostoucím podílem obnovitelných zdrojů u nás i v sousedních státech se navíc výnosnost uhelných zdrojů bude zhoršovat: V době, kdy „svítí/fouká“, se na trh pohrne levná solární nebo větrná elektřina, jíž uhelky zatížené emisními povolenkami nemohou konkurovat. O jejich produkci po velkou část roku nebude zájem. A klesne-li počet hodin jejich provozu pod určitou hranici, nevyplatí se ani výroba uhelné elektřiny, ani těžba v přilehlých dolech,“ uvedla Kubátová, podle níž se vláda bude muset rozhodnout, jak se k domácímu uhlí postavit. „Bude to politicky ožehavý oříšek. A neměl by se louskat pouze s ideologickou výzbrojí, ale na základě rozumných propočtů a konkrétních dat,“ uzavírá Zuzana Kubátová.