Doba čtení:2 m, 44 s
Ředitel strategie a komunikace Severočeských dolů Vladimír Budinský před nedávnem řekl, že uhlí je v Bruselu sprosté slovo, které je lepší na chodbách evropských institucí raději nevyslovovat. Čím si tato tradiční surovina vysloužila tak silný cejch? A je to vina uhlí nebo spíše kampaň bruselských úředníků a stoupenců války s globálním oteplováním, které se nyní již říká klimatická změna?
Pokud jde o míru hysterie a objem vynaložených prostředků, zdá se, že jedním z největších problémů, kterým musí lidstvo čelit, jsou emise oxidu uhličitého a změna klimatu. Jedním z klíčových nepřátel, kterého je zjevně třeba zničit, se přitom jeví býti uhlí. Tedy tradiční surovina, která se dlouhé roky používá k vytápění a výrobě elektrické energie. Komodita, kterou v různé míře používají všechny státy vyspělého světa, díky níž se ceny energií udržují v dostupné výši a jejíž těžba a zpracování dává práci a obživu milionům lidí.
Uhlí má smůlu, že jde o tzv. fosilní palivo a ta v současnosti vyšla z módy. V kurzu jsou obnovitelné zdroje, a to často i za cenu, jež odporuje pravidlům ekonomiky i zdravému rozumu. Obnovitelné vlně se zuby nehty snaží bránit jádro, avšak uhlí se momentálně zdá být smeteno. Minimálně se nás o tom snaží přesvědčit spousty ekologických aktivistů, politiků i úředníků, zejména těch bruselských. Uhlí je pro ně zkrátka jakási špinavá fosilie, kterou je třeba pohřbít hodně hluboko a zapomenout na ni. Argumenty, které zmiňují kladné stránky uhlí, nechce protiuhelná armáda ani slyšet, natož o nich přemýšlet. Jenže ony přesto existují a až se zmíněná vlna přežene, tak se znovu objeví.
Už se to dokonce děje. Například v Německu, které vyhlásilo bojkot jádra a vsadilo vše na obnovitelnou kartu. Jenže najednou se ukazuje, že tato sázka je nejspíš větší hazard, než si byli naši mimořádně ekologicky smýšlející západní sousedé ochotni připustit. Reálné náklady tohoto energetického veletoče i jejich odhady stále stoupají. Navíc začínají vyplouvat na povrch nejrůznější negativa, jako je nutnost výstavby tisíců kilometrů vedení vysokého napětí, nestabilita dodávek elektřiny ze zdrojů závislých na rozmarech počasí i nebezpečně reálná hrozba jejího nedostatku. Najednou tak musí znovu nastoupit mediálně prakticky mrtvé uhlí a stabilizovat situaci. Příměr s bájným Fénixem, který vstal z popela, je až tragikomicky věrný.
Česká republika se od jádra zjevně odstřihnout nechce. Politici naopak plánují výstavbu hned čtyřech nových reaktorů. Jenže jak daleko může být od plánů k realitě, ukázal tendr na dostavbu Temelína, který společnost ČEZ nakonec raději zrušila. Obnovitelné zdroje mají u nás obrovskou, převedeno na peníze jde o stovky miliard, státní podporu, ale již zdaleka ne tak vhodné přírodní podmínky. Uhlí leží na našem území dostatek. Zásoby by vydržely na mnoho desítek až stovky let. Jeho těžba by zaměstnala tisíce lidí, přinesla miliardy do státního rozpočtu a pomohla udržet ceny elektřiny a tepla v rozumných mezích.
Jenže zatím chybí někdo, kdo by se nebál uhlí vytáhnout na světlo boží. Obrazně v politické deklaraci i doslova v podobě rozhodnutí o udržení jeho významné pozice v energetickém mixu a tím logicky i pokračování jeho těžby. Takové politické rozhodnutí, bez ohledu na to, jak silnými argumenty by bylo podpořeno, totiž vyžaduje obrovskou porci odvahy. Jeho autor by se bezpochyby ocitl pod obrovským tlakem všech, pro něž je uhlí sprosté slovo. Avšak říká se, že odvážnému štěstí přeje. Navíc nezapomínejme, že móda je z podstaty pouze sezónní záležitost.
Jaroslav Průcha