Doba čtení:3 m, 16 s
Výroba zeleného vodíku v prostoru EU má stanovené cíle již pro rok 2027. Česko však nemá podmínky pro dostatečný objem výroby. Úvahy o dovozu přitom nemají reálné základy.
Česko se nechalo ze strany EU dotlačit do v podstatě bezvýchodné situace. Jadernou energii, pro kterou máme – s výjimkou uhlí – nejlepší podmínky z povolených zdrojů, nám Brusel dovolí jen v případě, že nebude levná. Alespoň tomu vše nasvědčuje (zde a zde). Všechny ostatní možnosti, tedy plyn, občasné zdroje (OZE) a zelený vodík, znamenají zásadní dovozní závislost. Nejen na státech v EU, ale především na státech ve vzdáleném zahraničí. A většinou z těžko předvídatelných oblastí.
Ilustrativním případem je situace okolo zeleného vodíku. Již od roku 2027 si EU naplánovala závazné cíle pro jeho využívání. Jenže zelené vodík se vyrábí pomocí elektřiny z OZE, pro kterou Česko nemá dobré podmínky. Zároveň je výroba vodíku energeticky zcela nerentabilní. „Pro získání jedné kilowatthodiny z vyrobeného, skladovaného a zpětně využitého vodíku v paroplynové elektrárně nebo v pokročilém palivovém článku musíme z OZE vyrobit tři kilowatthodiny elektřiny,“ upozornil již před dvěma roky profesor František Hrdlička z ČVUT (zde). To je problém všude, v tuzemsku s jeho přírodními podmínkami, obzvlášť.
ČR nemá podmínky pro výrobu vodíku, bude se dovážet
Jenže vodíkové unijní termíny platí i pro Česko. A tak se objevilo řešení: Když si ho nemůžeme vyrobit dost sami, tak jej budeme dovážet! „Je třeba se zamyslet, kde využití vodíku bude dávat smysl, kolik ho bude místního, kolik ho bude dovozového a co potřebujeme podpořit. Je třeba se podívat, odkud bude vodík dovážen a připravit rozvody a trubky,“ řekl vrchní ředitel sekce ochrany klimatu na ministerstvu životního prostředí Petr Holub (zde). Podle něj se bude muset částečně podpořit i výroba vodíku v ČR, protože k tomu státy zavazuje směrnice Evropské unie o obnovitelné energii. Čili stejný recept, jako v případě produkce elektřiny. Vydatně dotujeme neefektivní výrobu z OZE a kromě toho se máme spolehnout na dovoz. To samé máme udělat i v případě vodíku.
Vzhledem k tomu, že jeho tuzemská výroba bude podle všech dosavadních informací (logicky) marginální, záležet bude na dovozu. Odkud, že ho budeme dovážet? Nejrozumněji vypadá dovoz z Chile, jež je ovšem bezkonkurenčně nejdál. Mluví se i o severní Africe, jež je podstatně blíž, ale zase tam nikdo neví dne ani hodiny. Tak z Německa? To přeci do vodíku údajně mohutně investuje!
Jenže německá realita je úplně jiná.
„Mezi plánovanými projekty a konečnými investičními rozhodnutími je velký rozpor, uvedl největší německý dodavatel energie a provozovatel distribuční sítě. Z 88 oznámených projektů bylo konečné investiční rozhodnutí přijato pouze u 16 projektů s celkovou plánovanou výrobní kapacitou 0,3 gigawattu – a tedy pouze pro přibližně tři procenta ohlášené kapacity elektrolýzy skupina zatím nevidí překážky… Kromě toho v současnosti chybí dopravní a skladovací infrastruktura,“ napsal německý deník Neue Osnabrücker Zeitung, který se odkazuje na činitele společnosti Eon, jež ve svém článku také cituje (zde). Podle deníku byla letos v únoru skutečná instalovaná výrobní kapacita výroby vodíku v Německu pouze 66 megawattů, čili 0,066 gigawattu, upozornil deník. Už za šest let přitom chce mít spolková vláda instalovanou výrobní kapacitu pro elektrolýzu 10 gigawattů.
Vodíkové plány mají velké trhliny
Stejný deník také na začátku roku upozornil na to, že vodíkový „lídr“ Německo plánuje dovážet 50 až 70 procent své spotřeby vodíku. iUHLI.cz o tom informovalo letos v lednu zde.
Takže velké Německo, se svým větrným pobřežím Severního moře a větrnými rovinami na severu země, si nedokáže ani přes stamiliardové investice do větrných elektráren zajistit dost elektřiny výrobu dostatku zeleného vodíku. To ovšem znamená, že přímo od Němců nedovezeme vodík žádný. Můžeme nakoupit od jejich dovozců.
Čili zelený vodík, který by měl, podle smělých unijních záměrů, nahradit zemní plyn, s sebou přináší stejný scénář dovozní závislosti, jako samotný zemní plyn. Jen místo Ruska bude pocházet ze severu Afriky, nebo Chile. Pokud jej tam tedy někdo bude v potřebném objemu vyrábět. Za kolik, tím se zatím nikdo nezabývá.